Upír.

Rudolf Pokorný

Upír.
Světničku kahanec ozářil mdlý – u lože dceřina matička dlí... „Slyš, ó slyš, matičko, upír tu kvílí!“ „„Vítr to, dítě mé, vítr v té chvíli.““ „Upírá po mně tak divoké hledy!“ „„Paprslek luny to, dceruško, bledý.““ „Běda! již napřahá hněvivé ruce – –“ „„Potěš tě pán bůh sám, potěš tě v muce!““ Bázlivě stulila v náruč se matky: „Nikdy víc nepřijde Todor můj zpátky?“ „„Na cestě Todor tvůj, na cestě už – jenom se, dítě mé, jenom se zmuž!““ „Pro boha! upír již svírá mne lítě: zachraň, ó matičko, zachraň své dítě!“ Matka však bez moci usíná, sní – – Dvanáckrát náhle to se stěny zní... 78 Zaúpí, zabouří obluda děsná – úzkostně matka se probírá ze sna. Světnici opustil nepřítel klam, do kořan dvéře a Todor v nich sám. 79