Před tvým obrazem.

Rudolf Pokorný

Před tvým obrazem.
Zde chovám tebe jenom na obraze, však tvoje oko svědčí o žití – ó rci, že žiješ lásce, mojí snaze, že mohu v tebe naděj složiti! Ty usmíváš se? V lásky době, když prvně tisknul v náruč jsem tě svou, ten úsměv sletěl na tvář tobě a věčně slit už s tvojí podobou. Tak viděl jsem tě naposledy, než z prsou vyrvali mně lásku tvou, než tichým bolem zamkly tvé se hledy, by zapřely mi slzu bolestnou. Síň plesu! Stříbro tonů čisté svou tíseň sladkou dýše do kola, a v kole točí se tvé nožky jisté – ó kdož těm svůdným kouzlům odolá? I stopil za tebou jsem oko svoje, než bože! jaký výraz v líci zřím? Ach viděl jsem, že zmírá srdce tvojetvoje, a hledám léku – léku nevidím. Ó znám tvé oko, světice má bledá, vždyť bylo rozkoší mou nejvyšší; však bolesť tu, jež dneska z něho vzhlédá, tu bolesť píseň má víc nestiší! 25 Ó znám to líce, krásná ženo v kole, toť blaho moje zakopané v hrob... Dnes rozplývá se jako v těžkém bole – kde jest ten úsměv z jara sladkých dob? A na prsou ve vlnách kolébavých, na kterých rád jsem z duše vylkál bol, ve vnady bujné stopen kouzlech smavých já dlíval kdys a lkál ti: Nepovol! Však dnes už všecko v nepaměti – sen nejdražší jsem navždy pochoval: Má hvězda krásná zvolna s nebe letí, vše mrtvo, po čem duch můj horoval... A náruč touží tebe obejmouti, však prázdná navrací se k ňadrům svým; chci vroucí písní srdcem tobě hnouti, však svého hlasu více neslyším! Jak v struny sahám pro někdejší zvukyzvuky, a dotknu se jich, stonem praskají; chci uprchnouti z prahu věčné muky, a neznám cesty více ku ráji... Chci šumným vínem oklamati duši, však poznávám v něm tvou vždy podobu: chci mysl spít, leč obraz tvůj ji vzruší, a každý pokus padá do hrobu. Zas usmíváš se? Jako v blahé době tvůj úsměv nese radostnou mi zvěsť, že do shledání dlouho není tobě, ač cesta moje dlouhá, dlouhá jest! 26