Půlnoc.

Půlnoc.
Do dlaní padá těžká hlava, na stolku lampa dosvítá, však řada postav v duši vstává, jako když sadem rozkvítá. Vzpomínek trochu, trochu bolů a slzí s tužbou tajemnou, tak sedáváme dávno spolu – a půlnoc bije nade mnou... Zpět kráčím v dobu nedalekou. Sám sebe zřím. Ó trudná zvěsť! že mrtva, mrtva – v duši měkkou jak bouře padá v ratolesť. Ba mrtva – v dálce – bez rozluky, pohřbena rukou nájemnou, neslyší modlitby mé zvuky – – a půlnoc bije nade mnou... Hvězd sbory táhnou po blankytě, a chladnou pušku pod paží, či ledověledově, či vzdorovitě – ví bůh, jak dlel jsem na stráži. Snad zamyšleně; snad i přísně v noc hledíval jsem příjemnou, leč duší chvěly sladké písně – – a půlnoc bije nade mnou... 27 Pryč vzpomínky, pryč starý trude! Nač pořád jedna myšlénka! Můj bože, snad už jitro bude, snad vyjde též mi jitřenka! Kde odpověď? V své mám ji hrudi, i určitouurčitou, i dojemnou, že nový život ve mně vzbudí, ač půlnoc ještě nade mnou. 28