Neznámý.

Rudolf Pokorný

Neznámý.
Okénko malé, sporý svit, zas po letech je musím zřít... Záclonou bílou zimní mhly mne pohled vítá zavlhlý. A provází mne za vísku – zda ví, kdo byl jí na blízku? Ta šťastná neví, nevěří, že hladíval ji v kadeři. Že líbával ji po líčku a doprovázel v světničku, že kreslíval jí pověsti a hovoříval o štěstí! Ach často jemu hledí vstříc, však nepozná ho nikdy víc... 21