VI. Markytánka.

Rudolf Pokorný

VI.
Markytánka.

Kolem hradby vozů, prostřed bílé stany, a pro lepší stafáž ohně rozdělány. Co tu švárných hochů, co tu zpěvu, ryku, nejlepší však dneska markytánka hezká v kruhu bojovníků! Očka jako trnky, korálové rtíky, tváře sníh a růže, dráždí bojovníky. A jak zvučný hlásek hochům mate hlavy! Věru, div tu boží nejlepší své zboží na odivy staví! 114 Důstojníček mnohý s pozlaceným pásem, což by zveselil se jejím zvučným hlasem! Ale markytánka koho láskou daří? Všecky dráždí, vábí, za jedním jen šla by snad až ku oltáři! Avšak vyvolený, nerozumí, vzdychá, na hory jen hledí, u srdce ho píchá – – Na hory jen hledí, na obláčka siná v pochybnosti klamné – „Ach zdali se na mne ještě rozpomíná?“ – Zanech, markytánko, zanech marné touhy, vyvol jiného si, řad nás věru dlouhý! A tolik tu ohně, že by stačil věru, aby celým světem rozšířil se letem, pronik’ atmosféru! 115 Zanech, markytánko, zanech marných stesků – v očích hochů našich dosti najdeš blesků! Jednouli se vzbouří, jednouli jen vzkypí, ani děvče tebe, kdybys bylo z nebe, neminou jich šípy! 116