Neodcházej, vesno má!

Rudolf Pokorný

Neodcházej, vesno má!
Zažloutlo vonné na keřích listí, napíná ptactvo do dálky křídla, tajemná ruka oblohu čistí, stříbrné jíní travička zhlídla, umlká píseň na ústech mládí, ke krbu znova povídka svádí – ó neodcházej, vesno má! Nedávno plna půvabů, něhy, na zlatých křídlech májových vánků přiletla v naše nyjící břehybřehy, a již se opět ukládá k spánku? A s ní má láska. Vykvetla růží, opadla ranně, ňádra se úží – ó neodcházej, vesno má! Přiletíš opět. Však ne má láska. Slunce tvé víc mě nezmladí v tváři: toliko pěkná o mládí zkázka svitne mi ve tvých červanů záři. Sněhové květy sprchují dolů, nadarmo volám v zoufalém bolu: Ó neodcházej, vesno má! 15