Duma na Vítkově.

Rudolf Pokorný

Duma na Vítkově.
V duši upomínky tisíceré... Buď mně vítán, tichý předvečere! Jemné báje šumí větřík hravý, rozkošné mi v ucho šeptá věsti: „Praha dole – hochu kadeřavý, necítíšli tajemného štěstí?“... Hledím dolů: město vidím krásné pod korunou sterých zlatých bání; hledím dolů, a mé srdce žasne: hrade starý, jaké přivítání! Dále zřím, a chmura mizí šedá: širé pole, kousek houští shora, malý kostelík – ó běda, běda! poznávám ji – kletá Bílá Hora... Víčka mknou se křečovitě k sobě, ruka maně na ňádro se tlačí: Nazpět horo: jeden pohled k tobě,tobě z těla srdce vytrhati stačí!... Velebně a jako s mocným hořem letí slunce věčných prostor mořem, a jak západu se dotkne zoří, na červánky po nebi to hoří. 94 Lehčí duma padá v moji duši, zlatým křídlem vábné sny v ni duje. Zvolna, tiše, snivě, aniž tuší, odkud divný obraz vystupuje. Na Vítkově mračno. Vojska dvoje jako vlna vlnu šlehá, drtí; řadou blesků nepřátelské voje, ale Češi rozlícenou smrtí. Jako hroudy cizáci se válí pod kovaným cepem domorodce; ze sterých úst hřmí to: „My jsme skály, o něž rozdrtí se vrahů bodce!“ Zdá se mi, že vidím vůdce Jana a že slyším Prahy hosiana... Tváře Zikmundova děsno bledá! Na rtu krev a kolem: „Běda, běda!“ – Zdá se mi, že vidím v dáli tmící vojsko Zikmundovo prchající; zdá se mi, že slyším Prahou jásot, číší zvuk a švárný mečů třasot, vřesky polnic, hlahol českých pánů, přísahu a píseň z bílých stanů: Kdo jste boží bojovníci... Ruku tisknu k rozčilené hrudi – ha, co mne to ze sna opět budí? Jaký kotouč nad Strahovem prachu? Chochol jezdce v červanů zřím nachu, pod ním hlava šedá; přílba skvělá krvavý pot utírá jí s čela. 95 Pádí k zámku. A kdy hlahol slyší žen a mužů, řinkot bujných číší, tiská přílbu hlouběji si v líce, ale slzu nevytiskl více... Okamžik, a v zámku tichnou zpěvy, okamžik, a před zámeckou branou zimní král a jeho páni, děvy s ořů Praze kynou na shledanou... Vracím oko – ha ty, šedý rynku, jakou hroznou budíš upomínku! – – Slunce zašlo v moře nedohledná, a mně s oka tichá slza prýští: Ó má Praho, Praho milá, bědná, co ti souzeno je v době příští?... 96
Básně v knize Básně:
  1. VĚNOVÁNÍ.
  2. V touze.
  3. Slov nežádej!
  4. Dobrou noc!
  5. Zamkni očka!
  6. Slunce zapadá.
  7. Poupě.
  8. Neodcházej, vesno má!
  9. Prstýnek.
  10. Po letech.
  11. Pod tvým okénkem.
  12. Kadeře rusé.
  13. Neznámý.
  14. Má chaloupka.
  15. Ó nezapomeň!
  16. Hledím do poháru...
  17. Před tvým obrazem.
  18. Půlnoc.
  19. Mé jaro přichází.
  20. Bůh.
  21. Ni slzy víc!
  22. Kalich nedopit.
  23. Staroměstské náměstí.
  24. Vlasti.
  25. Král.
  26. V troskách lichnických.
  27. Písním slovanským.
  28. Guslár.
  29. Sulima.
  30. Tersana.
  31. Černohorec.
  32. V stepi.
  33. Hadí korunka.
  34. Květ kapradí.
  35. Upír.
  36. Raja.
  37. Hajduk Láza.
  38. Duma na Vítkově.
  39. Exulanti.
  40. I. Sen před obrazem bohyně míru.
  41. II. Odchod z domova.
  42. III. Na stráži.
  43. IV. U hrobu padlého reka.
  44. V. Cigán sběh.
  45. VI. Markytánka.
  46. VII. Vysloužilec.
  47. VIII. Dozvuk.
  48. Vzdech příštího věku.
  49. Za Bohdanem Jelínkem.
  50. Na rozchodnou.