VII. Vysloužilec.

Rudolf Pokorný

VII.
Vysloužilec.

Střed bojovníků starý druh: „Nuž požehnej vám k činu bůh a vítězství dej vaší zbrani! – Ach nejíť s vámi v bojů vír a nepozdraviť drahý mír: to více dýky raní. Meč, dobrou pušku odložiť, a nezvítěziť, nedožiť! Och muži krutá cesta z boje! Krok bodne každý do hrudi, a vzpomínky se probudí vždy na soudruhy moje. A když pak chuďas dobelže, div slovo na rtu neselže: ach kolik přátel vidí starých! Zde chýže tichá, malinká, v ní úsměvavá okýnka, v ní trocha dítek jarých. 117 Vstříc ženušky mi plesá ret: „Zdráv,Zdráv přicházíšli z bojů zpět?“zpět?‘ Však já – já odvracím se stranou. A když mne líbá po líci, z mých teskných očí perlící jí na tvář slzy kanou. Můj bože, jaký úžas, děs, kdy bezruký jí v náruč kles’, ó jakých běd a stesků nával! A jak ta drůbež naříká, zříc bezrukého tatíka, jenž blažen s ní kdys hrával... Leč dosti. Musilo to ven... Však bude boj zas obnoven, zas mnohá ruka sroste s jilcem! Jaký to v dálce slyšeť ruch? Nuž, ku předu vás provoď bůh: jáť – navždy vysloužilcem!...“ 118