VII.
Vysloužilec.
Střed bojovníků starý druh:
„Nuž požehnej vám k činu bůh
a vítězství dej vaší zbrani! –
Ach nejíť s vámi v bojů vír
a nepozdraviť drahý mír:
to více dýky raní.
Meč, dobrou pušku odložiť,
a nezvítěziť, nedožiť!
Och muži krutá cesta z boje!
Krok bodne každý do hrudi,
a vzpomínky se probudí
vždy na soudruhy moje.
A když pak chuďas dobelže,
div slovo na rtu neselže:
ach kolik přátel vidí starých!
Zde chýže tichá, malinká,
v ní úsměvavá okýnka,
v ní trocha dítek jarých.
117
Vstříc ženušky mi plesá ret:
„Zdráv,Zdráv přicházíšli z bojů zpět?“zpět?‘
Však já – já odvracím se stranou.
A když mne líbá po líci,
z mých teskných očí perlící
jí na tvář slzy kanou.
Můj bože, jaký úžas, děs,
kdy bezruký jí v náruč kles’,
ó jakých běd a stesků nával!
A jak ta drůbež naříká,
zříc bezrukého tatíka,
jenž blažen s ní kdys hrával...
Leč dosti. Musilo to ven...
Však bude boj zas obnoven,
zas mnohá ruka sroste s jilcem!
Jaký to v dálce slyšeť ruch?
Nuž, ku předu vás provoď bůh:
jáť – navždy vysloužilcem!...“
118