Bůh.

Rudolf Pokorný

Bůh.
Ó nechte si ty modly zlatoskvoucí, ty vybájené boha obrazy: já jinde ctím tu bytosť všemohoucí, jež uzavírá vzdechy kmetů mroucí a nemluvňátka na svět provází! Já věřím v sílu, která bleskem vládne a věčnou dráhu hvězdám stanoví; já vidím ji, kdy v sadě růže vadne a poupě vedle rozvíjí se vnadné, kdy nebe věnčí oblouk duhový! Já vidím ji, kdy příval mořem zmítá a mžikem ničí pevné koráby, kdy v nitru skála puká vzdorovitá a zkáza milionů z mraků kmitá, kdy chladně nejkrasší rve půvaby! I vidím ji, kdy sněžným vesna lemem zlehounka něhy svoje rozvíjí, kdy luhy věnčí květův diadémem a lidstvo shromažďuje před Betlemem, by vroucně jarní pělo glorii! 30 I slyším ji, když hromy vzduchem hučí, když osud tvorstva v bouři kolotá, když ptáčkův hossianah z větví zvučí a nemluvňátko matce ve náruči ponejprv: „Matičko má!“ šepotá! 31