Černohorec.

Rudolf Pokorný

Černohorec.
První záře nebem pluje, matka syna vypravuje: „Synáčku můj, milý synu, Turek plení domovinu, pálí chýžky, loupí raje – sladkáť, Vuko, odplata je! Nejsi, Vuko, jinoch chorý, sokolík jsi Černé Hory! První bitva, výboj prvý, posvětí tě vrahů krví!“ Minul den a noc je druhá, v Černých horách bitka tuhá! Přihnala se Turků mračna jako stáda tygrů lačná, s rykem, křikem k horám hledí – jaké v horách odpovědi! Zhouba srší v ryčné voje: „Zpátky Turci, zpátky z boje!“ Kde se láme nejvíc zbraní, jataganec Vuka shání. Pádí baše na koníku – „Hoho!“ za ním Vuka v mžiku. „Zlou bys odnes’ domů zprávu – –“ rázem srubne baši hlavu. 68 Byly zmatky nade zmatky, rozprchli se Turci zpátky, junáci v ně tepou statně, krev se valí v Stambul chvatně... První záře nebem pluje, z boje Vuka přiharcuje s vykládaným jataganem, s lebkou baše pod turbanem. Matička ho vítá v dvorec: „Teď jsi pravý Černohorec!“ – 69