Černohorec.
První záře nebem pluje,
matka syna vypravuje:
„Synáčku můj, milý synu,
Turek plení domovinu,
pálí chýžky, loupí raje –
sladkáť, Vuko, odplata je!
Nejsi, Vuko, jinoch chorý,
sokolík jsi Černé Hory!
První bitva, výboj prvý,
posvětí tě vrahů krví!“
Minul den a noc je druhá,
v Černých horách bitka tuhá!
Přihnala se Turků mračna
jako stáda tygrů lačná,
s rykem, křikem k horám hledí –
jaké v horách odpovědi!
Zhouba srší v ryčné voje:
„Zpátky Turci, zpátky z boje!“
Kde se láme nejvíc zbraní,
jataganec Vuka shání.
Pádí baše na koníku –
„Hoho!“ za ním Vuka v mžiku.
„Zlou bys odnes’ domů zprávu – –“
rázem srubne baši hlavu.
68
Byly zmatky nade zmatky,
rozprchli se Turci zpátky,
junáci v ně tepou statně,
krev se valí v Stambul chvatně...
První záře nebem pluje,
z boje Vuka přiharcuje
s vykládaným jataganem,
s lebkou baše pod turbanem.
Matička ho vítá v dvorec:
„Teď jsi pravý Černohorec!“ –
69