Ni slzy víc!

Ni slzy víc!
Ni slzy víc, teď oko blesky roň a v strunách ruka nové probuď zvuky! Ó prchni obraze, skloň líčko k ňádru, skloň, to líčko sladkésladké, avšak plné muky! Ach dlouho snil jsem ve tvém čarokruhu, dosť napěl se a často hlava klesla, však nyní patřím v jiných barev duhu, jež na klenbu se mého nebe vznesla. Ni šeptu víc, teď hromu slyším hlas, jenž líným spáčům hrozí z mračen trůnů; jen nechať zahřmí, jeho blesk a ráz mně naladí a rozezvučí strunu, že každý ton jak orel napne křídla, jenž smělým letem k slunci zří a krouží; a jako meteor s hvězdného sídla se rázem do útroby země vhrouží! Jak vězeň zasténá, kdy v spjatou dlaň svou pečeť nelítostný řetěz tlačil, jak jelen zaslzí, když tichou laň mu jeden výstřel navždy urvať stačil. Jak skála zahučí, když těžké chmury svým žhavým dechem prales nad ní protkly, jak národ zabouří, když vrahů stvůry se hříšnou rukou svatých práv mu dotkly! 35 Jak meče zazvoní, kdy vrahů sbor se náhle polem s domorodci potká, a zahřmí jako pásmo věčných hor, když hrom za hromem klíny jeho protká. Jak moře zakypí, když bouře divá z vln obrovité věže nad ně staví, a zmlknou jako lidu píseň tklivá, když památku svých mučedníků slaví. Ni slzy víc, nám jasně zříť je v svět, nám z tůní časů vyloviti perly, nám s orlem k slunci pustiti se v let a odvrhnouti starých tužeb berly. Jak slunce z prahor heslo naše svítá, a z dráhy lidstva bílé mlhy shání, i puká rouška noci vzdorovitá a lidstvo vítá první zábřesk ranní. 36