Půlnoc.
Do dlaní padá těžká hlava,
na stolku lampa dosvítá,
však řada postav v duši vstává,
jako když sadem rozkvítá.
Vzpomínek trochu, trochu bolů
a slzí s tužbou tajemnou,
tak sedáváme dávno spolu –
a půlnoc bije nade mnou...
Zpět kráčím v dobu nedalekou.
Sám sebe zřím. Ó trudná zvěsť!
že mrtva, mrtva – v duši měkkou
jak bouře padá v ratolesť.
Ba mrtva – v dálce – bez rozluky,
pohřbena rukou nájemnou,
neslyší modlitby mé zvuky – –
a půlnoc bije nade mnou...
Hvězd sbory táhnou po blankytě,
a chladnou pušku pod paží,
či ledověledově, či vzdorovitě –
ví bůh, jak dlel jsem na stráži.
Snad zamyšleně; snad i přísně
v noc hledíval jsem příjemnou,
leč duší chvěly sladké písně – –
a půlnoc bije nade mnou...
27
Pryč vzpomínky, pryč starý trude!
Nač pořád jedna myšlénka!
Můj bože, snad už jitro bude,
snad vyjde též mi jitřenka!
Kde odpověď? V své mám ji hrudi,
i určitouurčitou, i dojemnou,
že nový život ve mně vzbudí,
ač půlnoc ještě nade mnou.
28