Zde chovám tebe jenom na obraze,
však tvoje oko svědčí o žití –
ó rci, že žiješ lásce, mojí snaze,
že mohu v tebe naděj složiti!
Ty usmíváš se? V lásky době,
když prvně tisknul v náruč jsem tě svou,
ten úsměv sletěl na tvář tobě
a věčně slit už s tvojí podobou.
Tak viděl jsem tě naposledy,
než z prsou vyrvali mně lásku tvou,
než tichým bolem zamkly tvé se hledy,
by zapřely mi slzu bolestnou.
Síň plesu! Stříbro tonů čisté
svou tíseň sladkou dýše do kola,
a v kole točí se tvé nožky jisté –
ó kdož těm svůdným kouzlům odolá?
I stopil za tebou jsem oko svoje,
než bože! jaký výraz v líci zřím?
Ach viděl jsem, že zmírá srdce tvoje,
a hledám léku – léku nevidím.
Ó znám tvé oko, světice má bledá,
vždyť bylo rozkoší mou nejvyšší;
však bolesť tu, jež dneska z něho vzhlédá,
tu bolesť píseň má víc nestiší!
Ó znám to líce, krásná ženo v kole,
toť blaho moje zakopané v hrob...
Dnes rozplývá se jako v těžkém bole –
kde jest ten úsměv z jara sladkých dob?
A na prsou ve vlnách kolébavých,
na kterých rád jsem z duše vylkál bol,
ve vnady bujné stopen kouzlech smavých
já dlíval kdys a lkál ti: Nepovol!
Však dnes už všecko v nepaměti –
sen nejdražší jsem navždy pochoval:
Má hvězda krásná zvolna s nebe letí,
vše mrtvo, po čem duch můj horoval...
A náruč touží tebe obejmouti,
však prázdná navrací se k ňadrům svým;
chci vroucí písní srdcem tobě hnouti,
však svého hlasu více neslyším!
Jak v struny sahám pro někdejší zvuky,
a dotknu se jich, stonem praskají;
chci uprchnouti z prahu věčné muky,
a neznám cesty více ku ráji...
Chci šumným vínem oklamati duši,
však poznávám v něm tvou vždy podobu:
chci mysl spít, leč obraz tvůj ji vzruší,
a každý pokus padá do hrobu.
Zas usmíváš se? Jako v blahé době
tvůj úsměv nese radostnou mi zvěsť,
že do shledání dlouho není tobě,
ač cesta moje dlouhá, dlouhá jest!