Od rána hledá do noci,
ach nikde rady, pomoci!
Pastýři ženou v dědiny,
jen on tu bloudí jediný,
jen on tu bloudí v muce
a smutně lomí ruce.
Viz, světýlka, a do dálky
z vod poletují rusalky,
a starý les co šumí,
to tajůplné dumy.
A blíž a blíže k půlnoci,
však dosud nikde pomoci.
Po nebi mraky líté...
„Kde ovečky mé dlíte?“...
Les ztracené mu nevrací;
však jaká bouř to burácí?
A strom se chvěje v kořenu,
a mračna v jednom plamenu.
Vstal vichr divý se skály
a dvě se bouře potkaly:
hrom udeřil a v les
s divokým nářkem kles’.
A blesků ráz
teď bije v hráz,
a v bouře hněv
zní dravců řev
a vody vzlyk...
A mžik a mžik:
i tichne bouře moc –
jeť svatojanská noc...
Kles’ pastušek, kles’ do mechu,
a leží, leží bez dechu.
Jen okem mžourá pokradí:
hle, kolem samé kapradí,
a z listí květů naskáče,
jako když slzí vypláče!
A co se děje? Jaký zjev a zjev,
že v pastuškovi proudem víří krev?
Tajemné kouzlo do duše mu vbíhá
a myšlénka se nad myšlénku zdvíhá,
sluch rozpoutaný pojem náhle tvoří,
čím se kde který ptáček rozhovoří.
Hoj, jaká píseň z řeky k uchu proudí –
tak sladko k sobě rusalky jen loudí!
Hned oko vniká v nejtajnější skrýše,
hned rozechvěno kouzel vidí říše,
i pod vlnami vábných panen sídla,
ba co kdy bylo, všecko duše zhlídla!
A pastušek se rozkoší jen třese,
když také ovečky své uzří v lese.
V ráz stojí na nohou, v ráz měří k oné straně –
jak tajůplná noc o svatém Janě!
Však sotva že k nim vlídně nahne ruku,
slyš, co to padlo v zlatočistém zvuku?
V tom všecka kouzla pastuchy se pouští,
kol opět noc a prázdné šumí houští...