Exulanti.
Blíž mezí českých, tam kde sever strážný
zasednul v trony šedověkých skal,
kde dávné doby prales líčí vážný
a sněhohlavý přizvukuje val;
na pevném štítě, který skály rodí
a od severu vrchů střeží kruh,
se temné stíny dubů starých brodí,
hoj v jejich kole divný dnes je druh...
Noc tichá – – Slyš! kdo zaúpěl to náhle,
že ve skalách zní odpovědi táhlé?
Ten divný stín? Ne více pouhý stín:
do skalin padla luny zář
a osvítila kmeta tvář –
i mizí přelud do skalin.
A na skal štítě, vlhký hled,
stál dlouho, dlouho bílý kmet...
Než luna uspí paprsky své chudé
a nová zoře z rodných svitne hor,
než vzbudí den, zlou vyštván moci bude
ach na vždy z vlasti exulantův sbor!
Ó krutý bol, kdy z otevřených hrobů
tisíce bratrův úpí o pomstu;
kdy minulosť, kdy zlatou vlasti dobu
vrah v krvi otcův skrývá potomstvu!
99
Ó krutý bol, když mizí očím zvolna
jich drahé země utěšený břeh,
kdy za vyhnanci upomínka bolná
a nekonečný, věčný stená vzdech! – –
Už temno ve zábřesku jitra mizí
a nový světlý oblouk blíž a blíž.
Rdí z východu se krásné růže ryzí
a den se snáší s hůry níž a níž,
až v lůna lesů, v skalin klíny,
jimž zvolna líbá tváři zrosenou
a náruč otvírá jim plamennou,
až vylíbá z nich zřídlé mhly a stíny. –
Kmet ještě stojí, ještě teskný hled
bdí nad otčinou vroucně, naposled...
A jako bouř se z prsou bolesť dere
a spráhlí rtové vzdechy rodí steré.
„Ach jaký obraz jitro mi tu kreslí!
Tichounké háje v svěžím usmívání
jak ku sněmu se dohromady snesly – –
dál dýší lesy jako v zadumání;
za nimi vystupují drobné vísky
i zlaté báně hrdých našich měst –
toť naše staré vážné obelisky,
toť naší slávy skvostná ratolest.
Však hle, ten kouř, jenž jako havran šedý
tam zakroužil nad spícím údolím!
Teď kolkolem se mrak rozvinul bledý
a děsné jiskry hází okolím...
Ó velký bože, totě pozdrav denní
100
těm, v nichžto milosť tvoje zatrůní,
jež na mučidlech úpí ve vězení,
tvá pravda sotva že je osluní?
Tak Roma mluví k českému teď lidu!
Kde ještě který nekrvácel vzdech,
teď nekonečnou končí svoji bídu,
teď umírá ve vraždy plamenech!
I boří města, krví tyran třísní
uvadlé hořem kmetův šediny;
od prsou matce dítko škubá s písní
a chýže kácí k nohám chudiny!
Pak krví opit pyšně světu hláše:
„Krev,Krev jejich na nás i na syny naše!“naše!‘ –
Ach svaté hroby předkův bourá, ničí,
a odkud někdy modlitby se nesly,
tam nyní jenom plamenové syčí
a kol se šíří ohnivými vesly!
A přec tys, bože, pravda nekonečná;
tvůj hněv jest dlouhý, leč tvá milosť věčná!
Ó dej nám, bože, dobu blaha zpátky,
vrať vdově muže, vrať jí otce zas,
vrať dítku náruč usoužené matky
a matce úsměv, který s dítkem zhas’!
Ach darmo volám, ty víš, co nám k spáse.
Nuž půjdem světem bídní, vyhnani!
Snad synům našim vzkvete v plné kráse
po dobách trudných – blahé shledání!“
A domluvil, a z očí slzy řinou,
však jako ku žehnání pnou se paže
101
a jako k obejmutí nad otčinou...
Už doba přísně do táboru káže...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
I rozvil den se v růžích plných
a ve paprscích zlatovlných
skráň horstva tone divoká...
Ach lépe těm, jimž hroby kryjí hlavy:
je nesouží víc bolesť hluboká,
jim o vlasti přec v každé noci
zašeptá měsíc milé zprávy;
a z jitra slunce divotvorné moci
jim na mohyly slzy vylká,
že oživne zas každá žilka,
že ruce ještě v chladné hlíně
vymodlí štěstí domovině.
Teď na kolena klesl všechen sbor
a ústa k nebi hlesla bolesť svou,
a samo lůno divokých těch hor
svůj ozvuk neslo za jich modlitbou.
A povstali a ohledli se zpátky
po drahých věžích, tratících se v dáli,
pod nimiž leží mnohé slzy, žaly
na růvku dítek, otce nebo matky.
Stlumili štkání, pokročili v před –
jen ještě dlouhý, dlouhý zpátky hled:
a hory uzamkly se – naposled.
102