Kořínek.
Mám tě, ty malý diblíku!
Mluv, co tvé nožky shání v borku?
Ó jaké květy různých vzorků
si v krásném neseš košíku?
Jak? Laskavec a divizna!
Hle, horská moje čarodějka,
juž plaší se mi jako čejka –
ba ta se k čárům nepřizná!
Však rozumím ti, děvče, přec!
Toho, jenž v srdečku ti vězí,
ti upne jako na řetězy
ten divotvorný laskavec.
A by jej kdosi všetečně
snad nepřivedl v nebezpečí,
to divizny je sladkou péčí:
ta uschová ho bezpečně!
Ó rozumím ti, děvčátko!
Však rci, zda v stínu těchto dřínků
víš pro mé srdce o kořínku,
jenž zhojil by je za krátko?
16
Že nevíš – nevíš! Nuže věz:
vyrůstá v dívčím ňadru čistém,
rty líbezným jí sladí listem
a chytá jako do želez!
Ó kořínek to čarovný!
Jen jednou-li se květem chlubí,
nic víc ho z ňader nevyhubínevyhubí,
ať horalky či královny.
Ó podivný to kořínek!
Jen jednou-li se v ňadra vpustí,
juž na věky v nich musí růsti
a sladkých rodiť vzpomínek!
17