Při poháru.
Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,
z tvých ňader růžových kdy srší rubíny
a ohněm rty mé pálí:
na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny
hoch zapomíná v dáli!
Což jinak šumělo mu víno v konvici,
když tiskl na srdce to děvče, měsíci,
když ručky se mu třásly;
když čistý ruměn mu tak rděl se na líci
a očka plála tak, že hvězdy zářící
v jich lesku bledly, hasly!
Hoj, srdce blouznivé, můj snílku nebohý,
ach, dlouho věřilos na lásku, na bohy,
dnes vše juž tobě k smíchu:
jak hoch tvůj satana kdys chytil za rohy
a božskou škrabošku mu hodil pod nohy
i zdupal jeho pýchu!
Hrd na své vítězství, jak plesal šílený
a nebe k hroudě své chtěl strhnouť rameny
a zasmáť se mu trochu?
94
Že ale nemohl na vrch ten skleněný,
jak hledal v konvici své nové edeny –
hoj, vzpomínáš-li, hochu?
Ha, mlčíš, divoký? a teskníš po tichu,
že v ruce zbyla ti jen tříšťka z kalichu,
v němž vzňala se tvá touha?
Že v bídném otroctví jsi úpěl za pýchu
a tváře pobledlé že hnala do smíchu
ti slza studu dlouhá?
Jen polož na srdce zas hlavu nebohou,
a v něm-li písně máš, ty v let ti pomohou,
ty peklo s nebem spojí...
Nechť jako meteor, jenž letí oblohou,
v sta hvězd se rozsypeš, jen zem když pod nohou
ti údiv znepokojí!
Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,
z tvých ňader krvavých kdy srší rubíny
a ohněm rty mé pálí:
na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny
hoch zapomíná v dáli!
95