Vzpomínej, panenko!
Zachvěly se olše
teskně nad potokem:
naposledy oko
setkalo se s okem.
Zakukala teskně
v borku žežhulička:
smutně loučilo se
srdce od srdíčka.
„Vzpomínej, panenko,
ale beze smutku,
abych tě zas našel,
jako nezabudku!
Vzpomínej, panenko,
při veselém líčku,
abych tě zas našel
jako lašťovičku!“
Ztrácely se časy
mlaďoučkého smutku –
našel jsem si opět
v borku nezabudku.
101
Ztrácely se časy
jako potok v říčku –
uviděl jsem opět
v borku lašťovičku.
Pověz ty mně, pověz,
nezabudko malá,
zdali moje milá
na mne vzpomínala?
„Vzpomínala, lkala
jako po holoubku,
než ji vlákal jiný
k sobě ve chaloupku!“
Pověz ty mně, pověz,
drobná lašťovičko,
kde je a co dělá
drahé mé srdíčko?
„U okénka sedí,
do hvězdiček hledí,
smutné šepce písně,
divné průpovědi.
Hlavičku zavíjí,
dítko v klíně chová,
tesknoučká mu zpívá
při měsíčku slova:
102
,Och, což srdce mladé
v žalném vzlyku pyká,
když milého zradí,
pojme nevlídníka!
Dítě moje, dítě,
rozesměj svá očka,
ať se matka v tobě
nové lásky dočká!‘“
103