Žebračka stojí u dveří
a ruku vztáhnouť váhá –
sníh proplítá se kadeří
a ňadra polo nahá.
Ó těžko říci, co ret vzlyká,
leč v tváři věta krátká,
ta chladné nitro odemyká
a v srdce bodá jako dýka:
Hle, vaše matka!
Vzdech vydral se mi jediný,
jí z oka slza sklouzla:
to Bůh ví, v slze chudiny
jaká zřím vždycky kouzla!
I chopil jsem ty ruce bědné
a lkal a šeptal z pola:
Máš dítek šiky nepřehledné
a pokyň: každé páži zvedne:
„Vlasť matka volá!“
Jak? vrtíš hlavou nebohá?
Ó ctím to němé hoře!
Co krásných hvězd má obloha,
co skvoucích perel moře:
jen ty, matičko, nemáš dětí,
když cesta kluzká, hladká,
by zachytli tě ve objetí
a svět ti mohl záviděti:
„Hle, šťastná matka!“
Ti odrodilci bezděční,
již sotva tebe chápou,
ach, rouhaví a nevděční
tvou svatou lásku šlapou!
Kde písně pro tvou trpkou chvíli?
Tam sestru barkarola
a jinde duma k boji sílí,
jen žal tvůj nikdo nerozptýlí,
když o lék volá!
A kdy ta rozvaděná mláď,
až srdci tvému bědno,
juž pozná přec, že její máť
jen objetí má jedno,
a do něho že všecky tulí
a v něm že mlčí hádka?
Ó hana těm, před její vůlí
kdo hrdá čela nesehnuli,
ó bědná matka!
Jí vzlyk se vydral jediný
a z oka slza sklouzla:
to Bůh ví, v slze chudiny
jaká zřím vždycky kouzla!
Ó nelkej víc, juž blízko do dne,
a mráz mu neodolá,
a neodolá matce rodné
víc žádné srdce nerozhodné,
když o smír volá!