Proč pěti dál...
Na cestě žití, na níž trní vzchází,
ji potkal pěvec, ji, o které snil,
když štěstí zřel, jak růže kolem sází,
a po jedné té růží zatoužil.
To byla jeho první vesna pravá...
To byla vesna! Snění plna hlava,
rty plny písní. Jenom v oku její
a v zorkách na spanilém obličeji
a na bělostné šíji – o, ten vděk! –
spočíval sladký ženství paprslek.
To byla vesna! Ústa jako žena,
i ženy hlasem byla obdařena,
jen srdce ženy neměla...
Dech ustal jemu v hrudí,
když viděl tu, pro niž se ve snách trudí...
A když mu její úsměv, její hlas
v dlaň pohár přízně vtisk’ a ke rtům nahnul,
hoj, myslil už, že nalez’, po čem prahnul,
a rozechvělou rukou po něm sáhnul
a zpíval jí a zpíval zas...
16
A zpíval písněpísně, jako skřivan zpívázpívá,
a láska jeho divá, náruživá
jim dala tony, dala stony.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Proč pěti dál – sen lásky ztracen zas –
ach, darmo zpět volá lidský hlas!
Jdi, vesno, jdi – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
17