S procitlým jarem (1883)

Písně, Rudolf Pokorný

S PROCITLÝM JAREM.
Kdo že to klepá s procitlým jarem
V JARNÍCH PROMĚNÁCH.
Láska a píseň.
Jaro a pěvci.
Po prvém spatření.
Sen.
Sláva ženy.
V pochybách.
Osud hvězdy.
Proč pěti dál...
Vzdech.
Touha.
Prosba.
Jsem zachráněn...
Po rozhodnutí.
O, nyní cítím, jak se píseň zpívá...
Vichr letí krajem...
VÍTĚZSTVÍ JARA.
I. Životem svěžím chví se země –
II. Jak kvetou jahody, jak voní mech!
III. Větýrek teplý z jihu krajem let’
IV. Hleď, drahé dítě, jak to kolem pučí:
V. Na skalách kvete kosatec –
VI. Slyš! cvrček ozývá se od moruše
VII. Ptáš se, proč Tě miluji.
VIII. Ptáš se, jak Tě miluji.
IX. Dvě nejjasnější hvězdy anděl vzal
X. Nevěřil jsem, že v člověku žije
XI. Na jivách jehnědy a na nich pestrý hmyz
XII. Bylo jaro na jabloni –
XIII. Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
XIV. Zas se míhá mezi stromy,
XV. Co je jaro? zlobím mušku,
XVI. Za motýlíky děti
XVII. Letí čápi, letí z jihu,
XVIII. Vyčítáš mi, že Ti nepřináším písně,
JARNÍ ROZMARY.
Doktor nad doktory.
Zbožné přání.
Hodný věřitel.
Zlá nemoc.
Těžké břímě!
Účinek pětilístku .
Značné bohatství.
Snadné odpovědi.
V NOVÉM JAŘE.
I. Zas nové jaro zří mně do světničky –
II. Pán bůh ví, jaký život ve mně svěží –
III. O, zlatá žínko, přiviň se jen úže –
IV. Hod jeden dnes a jeden ples

S PROCITLÝM JAREM. PÍSNĚ RUDOLFA POKORNÉHO.
ILLUSTROVAL ADOLF LIEBSCHER.
V PRAZE. NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM. 1883.
[1] KNIHTISKÁRNA: J. OTTO V PRAZE.
[2] ŽENĚ TĚCHTO PÍSNÍ R. P.
[3]

Kdo že to klepá s procitlým jarem Kdo že to klepá s procitlým jarem
na okénko? Hoch Tvůj Ti malou kytičku nese, má panenko. Kytičku malou z prostého kvítí, stuhu bílou: bohdá mi budeš, milenko drahá, žínkou milou! A kdyby na se bylo nám čekat mnohá leta: na srdci drahém kytička lásky neodkvetá. [5]

V JARNÍCH PROMĚNÁCH.
[7]

Láska a píseň.
Nesnižujte píseň lásky, necitelní lidé, suší, – láska činí srdce srdcem, láska činí duši duší. Láska činí nebe nebem, a když oko slzou třísní, a když srdce rozechvívá, láská činí píseň písní. [9]

Jaro a pěvci.
Kolikrát písní zvučelo mi srdce, kolikrát znova hoře mi je hnětlo, a vždy jsem vypěl je a hlavu zvedl, a odmlčev se, děl zas: budiž světlo! I věřil jsem už skoro v lidské řeči, že mládí z lásky vypěti se musí, že květem jara jest jen všecka láska, že každé srdce v mládí pět jí zkusí. A věřím dosud v jaro lidských srdcí, ba věřím víc: že každý pěvec pravý si jaro v srdci do té smrti střeží, že snění nejde mu – ni z mrtvé hlavy. 10

Po prvém spatření.
Šťasten, na kom spočinou Tvé oči, Tvé oči a Tvé čarodějné líce! Ten půjde pro paprsk Ti do měsíce. Šťasten, komu zahoří Tvé rety! A bude-li to pěvec posvěcený, svět bude zase anděla mít z ženy... 11

Sen.
Já umřel pro Tě, a Tys přišla ke mně. Já ležel v rakvi, a Tvá ručka jemně tré svatých křížků v rozluku mi dala, i slzu jsi, má drahá, vyplakala. A jak ta slza na líce mi padla, v ustydlých žilách krev mi opět zmladla, a písně nedosnělé mrtvý vzdech zas ožil pěvci na ubledlých rtech... Zas jako žitím zahořely tváře – to byla slza za mne – písničkáře. A druhou slzu cítím na svém líci – hoj, puklé srdce ožilo mi v těle: ta druhá slza byla za přítele... O, moje drahá, jak Ti mám to říci: jen ještě slzu, slzu vyplač třetí, a nový život do prsou mi vletí! Leč darmo, darmo po té slze toužím – už více žití svého neprodloužím, neb nemám slzy třetí – milenčiny... O, nestojím o vavřín, lidé, jiný: z těch sivých očí chci jen slzu třetí a budu písně jako slavík pěti. 12

Sláva ženy.
Láska ženě nejkrásnější slávou, a ta sláva nikdy nepomine. – – Miluj! netřeba Ti slávy jiné – ženou buď, má růže nad Vltavou. Snivě letíš do odvážné sázky, srdce klameš slávou hvězdy jedné. Ale čím je sláva hvězdy ve dne, tím je sláva ženy v svitu lásky. 13

V pochybách.
Víc hubí pochybnosť než smutná jistota... Když usnu a slavík v sen mi klokotá, bouř hučí zas, a v dusnu ston dobývá se z hrudí – což jinak duše má se neprobudí!? A vidím Tebe – Ty, má vesno měnivá – Stisk ruky, tvář jako jitro zářivázářivá, a hned jak do rozluky zas bledne, pryč mne pudí – což jinak duše má se neprobudí!? O, zaklínám Tě, drahá, hořem písní svých: jen slovo, bych pohár štěstí ke rtům zdvih’, buď v blaho šílencovo skryl všecko, vše, co trudí – pak aspoň duše má se neprobudí... 14

Osud hvězdy.
Vybočiv ze své souzené dráhy, bůh ví, kam pádím! Vím jen, že rychle ubývá síly, že se již s mládím život můj loučí chorý – tříští se v meteory. Meteor každý zasvítí ještě v posledním letu – – Přeškoda věčná, srdce moje, každého květu, písně – je žití spory tříští teď v meteory... 15

Proč pěti dál...
Na cestě žití, na níž trní vzchází, ji potkal pěvec, ji, o které snil, když štěstí zřel, jak růže kolem sází, a po jedné té růží zatoužil. To byla jeho první vesna pravá... To byla vesna! Snění plna hlava, rty plny písní. Jenom v oku její a v zorkách na spanilém obličeji a na bělostné šíji – o, ten vděk! – spočíval sladký ženství paprslek. To byla vesna! Ústa jako žena, i ženy hlasem byla obdařena, jen srdce ženy neměla... Dech ustal jemu v hrudí, když viděl tu, pro niž se ve snách trudí... A když mu její úsměv, její hlas v dlaň pohár přízně vtisk’ a ke rtům nahnul, hoj, myslil už, že nalez’, po čem prahnul, a rozechvělou rukou po něm sáhnul a zpíval jí a zpíval zas... 16 A zpíval písněpísně, jako skřivan zpívázpívá, a láska jeho divá, náruživá jim dala tony, dala stony. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Proč pěti dál – sen lásky ztracen zas – ach, darmo zpět volá lidský hlas! Jdi, vesno, jdi – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 17

Vzdech.
Ještě růže nekvetou, mně juž opadaly; ještě ptáci nepějí, mně juž dozpívali; ještě slunce nevzbudilo zem teplým, jarním paprskem ku vonnému hovoru: mně juž zašlo na vždy za horu! 18

Touha.
Kde se ta má touha vzala? Duše Tvá ji odchovala. A mé srdce touží pro Tě, jak ten slavík na samotě. Slzy písně jsou mé touhy, vzdech k nim nápěv teskný, dlouhý. 19

Prosba.
O jednu milosť prosím tebe, bože! Až skončí hořkosť žití mého chvil, až uloží mě v poslední mé lože, ty můžeš vše – o, dej, bych dále žil! Mou zpěvnou duši nechej v těchto luzích, o, učiň, abych slavíkem se stal – až přijde z jara, bych Jí na haluzích, co člověk nedopěl, pak dozpíval... 20

Jsem zachráněn...
Jsem zachráněn... Už sladké slovo se rtů sklouzlo, už cítím v srdci vesny kouzlo, už prchnul těžký sen: jsem zachráněn! O, dítě, dítě, dítě písní mých, slyš! naše láska zvoní po lesích, fialkou v stínu vychází a vůní dýše z pod mlází, přírodu všecku budí ze sna: vždyť je to vesna, naše vesna! O, pojď a nelekej se zloby světa víc: máš ruku mou, ta dá Ti perel na tisíc; máš srdce mé, a to svět celý slétá, a co v něm zvučí, plane, voní, zkvétá, ty země, moře, hlubin, nebes divy pak Tobě vyzpívá, má růže, slavíkem: dni naše v jarní překouzlí se nivy, a láska naše bude na nich básníkem. 21

Po rozhodnutí.
Tak dlouho stálas na rozcestí – tu stezka k slávě a tu k štěstí – – Ty nevíš, co jsem trpěl pro Tě, než rozhodla jsi – o životě... Co říci mám Ti o svém štěstí? Sad plný vonných ratolestí, sněť každá plná ptačích trilků, to srdce mé je za tu chvilku. O, pojď a polož na ně hlavu, v tom srdci máš svou všecku slávu, neb písní, které v něm teď klíčí, skřek havranů víc nepřekřičí! 22

O, nyní cítím, jak se píseň zpívá...
Tvé snivé oči spočinuly na mně, Tvé rety zahořely na mých rtech a prvně šíj mou objalo Tvé rámě – o, sladká pravdo, již jsem žil jen v snech! Nemohu ani pochopit Tě celou, jen vím, že v jásot změnil se mi sten, že viděl jsem svou novou píseň vřelou a blahem zaplakal: jsem zachráněn! Že zapomněl jsem rázem na vše trny, které mi osud metal pod nohy – vždyť dal mi přec zas růži bez poskvrny, dal nejčistší mně hvězdu s oblohy. Rád odpouštím mu bědy své a hoře! A kdyby ještě bolestí víc chtěl, a každá byla hluboká jak moře, pro Tebe, drahá, vše bych vytrpěl! 23

Vichr letí krajem...
Vichr letí krajem, studeno tak v máji, a ty naše stromy sličně rozkvétají! Zklamalo je slunce pohledem svým vřelým, zavřelo se v mraky – běda osiřelým! Vichr letí krajem, studeno tak v máji, a ta naše srdce touhou rozkvétají! Udobři se, sudbo, nerozluč jich, bědná, vždyť v těch našich srdcích jenom radosť jedna! Jedna radosť v srdcích, jedno v duších hnutí, jeden sen – a z něho jedno procitnutí, a to procitnutí kdyby nastat mělo, v očích by se tmělo, v prsou by to mřelo. 24

VÍTĚZSTVÍ JARA.
[25]

I.
Životem svěžím chví se země – Životem svěžím chví se země –
tu sasanky a sněženky své květy z poupat zvedly ke mně: pojď, trhej, my jsme myšlenky! Sbor skřivanův a pěnkav zpívá: my nesem tobě nápěvy! A má milá mi ručkou kývá – že píseň dám jí, dobře ví. O, dám ne jednu: písní stero – toť duší našich poledne! Skřivánek s výše pouští pero – chci vypsati je do jedné! [27]

II.
Jak kvetou jahody, jak voní mech! Jak kvetou jahody, jak voní mech!
kukačka kuká – o, pohledpohleď v lesy, pohleď v luka, vše jeden dech a všady vesny ruka. Vše jedna zář a vzduch pln šeříku hrá jako vlny, a lesy bzukotu jsou plny a slavíků. Tam člověk důmyslný jde za vědou, leč v šumném lese víc knihu neunese: hle, do mechu ji hodil a zajásal a srdce z vazby vysvobodil! 28

III.
Větýrek teplý z jihu krajem let’ Větýrek teplý z jihu krajem let’
a podlísky prokoukly z pod sněhu a zpěvanky vln letí od břehů i laštovky a skřivani tu zpět. O, vítej srdci, sněženko, tvůj květ, o, zvučte již, bystřiny, v jarní hod, hej, pějte, vy skřivani, o závod, já spojím s vámi opojený ret. I v prsa moje dychnul teplý jih a srdce mé písněmi rozkvetlo a pod slunce jarní si vyletlo poprvé zase od země a knih, že orlík by ho v letu nedostih’. Ach, odkud ta přesladká proměna, že duše má jarem tak vzrušena? To Její obraz v ní se mi teď mih’... 29

IV.
Hleď, drahé dítě, jak to kolem pučí: Hleď, drahé dítě, jak to kolem pučí:
i skála rosných démantů je plna, a vlny novou jarní píseň zvučí a zvonkem stříbrným je každá vlna. A my si klesli opět do náručí a ptactvo zajásalo v této době – že omlád’ jsem, že svěží jsem a ručí, to děkuji jen Tobě. Hleď, pěnice jak nad hlavou nám krouží, jak stáčejí se v živý, pěkný vínek; ten jaro v duši víc a víc si ouží a kouzlem svým ho mění na barvínek... O, nechť se k modru nesou, nebo hrouží v hloub lesů naše šťastné duše obě, že srdce mé zas pěje, jásá, touží, to děkuji jen Tobě. 30

V.
Na skalách kvete kosatec – Na skalách kvete kosatec –
nejsem-li, bože, bohatec: mám andílka tu a kus nebe, a klečím v něm a líbám Tebe a nejsladší teď píseň cítím svou. Tu píseň nechci vypět – slyš! tu na srdci mém uslyšíš, až uspávat Tě budu k spánku a probouzeti za červánků – ta píseň – mou je za Tě modlitbou. 31

VI.
Slyš! cvrček ozývá se od moruše Slyš! cvrček ozývá se od moruše
a brhlík hvízdá – A jako z hnízda vzpomínky pěnicemi letí z duše... Já na mech sed’, Ty bylas u mne ještě – v klín sprchnul květ Ti se zlatého deště a tváře zruměnilo štěstí. A nad námi zoravi táhli s jarní věstí. V té sladké chvíli se naše duše spolu zasnoubily. 32

VII.
Ptáš se, proč Tě miluji. Ptáš se, proč Tě miluji.
Ptej se ptáka, proč miluje lesy, ptej se hvězdy, co ji k nebi věsí, ptej se broučka, co ho v květu třímá, ptej se nebe, proč se k zemi sklání, ptej se srdce, proč v něm píseň dřímá, člověka proč ještě touha jímá po životě bědném v umírání, ptej se lidstva, proč má svoje bohy, ptej se všeho od země až do oblohy, vše, čím plna zem a plno nebe, poví Ti, mé dítě, proč miluji Tebe. 33

VIII.
Ptáš se, jak Tě miluji. Ptáš se, jak Tě miluji.
Taž se květu, jak miluje slunce, jež mu barvy spřádá ve korunce, pohleď kolem: co zříš kvést a žíti, žije sluncem, láskou – bez ní není živobytí! Kdyby však to slunce tolik plálo s hora, že by pod ním tála žulová i kora, že by vysušilo i bezedné moře, přec má láska větší než ta na obzoře! Nechť si slunce žuly jako ledy taví: moje láska i mou vlastní bytosť stráví. Tak Tě, tak Tě miluji! 34

IX.
Dvě nejjasnější hvězdy anděl vzal Dvě nejjasnější hvězdy anděl vzal
a v důlky očí Tvých je dal, dvě nejkrásnější utrh’ růže a v líčka Ti je zasadil, rty takým medem osladil, že každou hořkosť žití zmůže. Kde srdce vzít však, dlouho přemýšlel, až v prosbě bůh jej vyslyšel: když usnul, vzal mu srdce z těla a Tobě dal je v kolébce – a co mi ono vyšepce, to vzpomíná mi na anděla. 35

X.
Nevěřil jsem, že v člověku žije Nevěřil jsem, že v člověku žije
nesmrtelná božská poesie, nevěřil jsem v lidskou duši. Když jsi Ty však píseň moji četla, když v Tvých očích tolik zplálo světla a v Tvých líčkách květů hruší; když Tvé ruce zachvěly se blahem, když se octly s písní na rtu drahém, a když vděku očí vřelou s takou láskou přibila jsi na mně: viděl jsem, ach viděl, ne víc v klamě, duši krásnou, duši celou. 36

XI.
Na jivách jehnědy a na nich pestrý hmyz Na jivách jehnědy a na nich pestrý hmyz
kvas slaví královský, o, jenom slyš a viz, jak radostně si bzučí včela, když z úlu přilétá jak střela, jak tučný čmelák provází ji basem a motýlové šumných křídel třasem. Ta jarní hra! Tu od jiv rozletly se pryč a za chvilku jich pln je krásný petrklíč, pak jako sborem táhnou k dřínu a hrají si jak na rodinu, vždyť jedna máť všem život dala stejně: pod srdcem Vesny rostly čarodějně. A člověk hledí na ně v prsou omlazen a stojí dlouho, dlouho jako přimrazen. A na té snítce mezi hmyzy žal jeho, jeho vášeň mizí a poesii plným douškem pije, neb i ten hmyz je Vesny poesie. 37

XII.
Bylo jaro na jabloni – Bylo jaro na jabloni –
tolik květů neviděl jsi, tolik písní neslyšel jsi, co jich zvoní na jabloni. A já sedím pod jabloní, s milou sedím pod jabloní, a já kvetu a já zpívám jenom pro ni, jenom o ní. Bylo jaro pod jabloní... Tak jsem omlád’ pod jabloní, že se šťastně na svět dívám, a kdy zpívám, kdy teď zpívám, jabloň mi až v prsa skloní květy své i co v nich zvoní. 39

XIII.
Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská, Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
chci přinést Ti ji do vlasů – – A šel jsem pro tu okrasu, leč šumný ručej nalezl jen z blízka. A ten mi pohařík sám v ruku vtiská: pij! zve mne, okus jen, jsem Vesnou připraven! Jak poklekl jsem ku skalnímu vínu a pil ten divotvorný lík, hned stal se ze mne sokolík a já se vznesl bujně nad bučinu a slétal zem i nebe za hodinu a divy, divy zřel i v srdce uzavřel. O, viděl jsem, jak hvězdy v touze sletly, by v rose vzplály u stop Tvých, a puky zřel jsem na větvích, jež, kudy kráčelas, hned sličně kvetly, a perly v cestu potok házel světlýsvětlý, a kde byl pták, hned spěl, by po cestě Ti pěl. 40 Sluk hejna, rehků táhla nad Tvou hlavou, a lecha vzešla pod nohou, mech zrosen zdál se oblohou a zářil ve tvář Tvoji usměvavou. A já – jen trnul před tou Tvojí slávou a řízy Tvojí lem vášnivým líbal rtem. Však Tys mne zvedla, a já poznal v žase ta líčka, hvězdy očí těch, ten stříbrný hlas, ba i dech, fialky na ňadrách, a v měkkém vlase – moc vína skalního již přešla zase a Vesna okem Tvým mě vítá k pěvcům svým. 41

XIV.
Zas se míhá mezi stromy, Zas se míhá mezi stromy,
chůze – sladká lahoda! Pod nožkou jí téměř ani nezachví se jahoda. A jak listí hebkou ručkou rozhrnuje při chůzce, bílý kvítek vyskakuje na každičké haluzce. Na kloboučku imortely, na srdečku pomněnky – o, tak jsem si představoval vždy ty lesní panenky! Spatří-li mě zas? – o, běda! kterak že jí uniknout! Zajme-li mě svými kouzly? kterak že jí přivyknout! 42 Opravdu – již ke mně míří letmo víc – ta lahoda! Pod nožkou jí téměř ani nezachví se jahoda. A já stojím a já trnu, cítím zas dvé ramínek – a sotva se dotknula mne, proměněn jsem v pramínek. Tu máš! teď ji chladit musím, šumět, zvonit k zábavě, zlatý písek, květy sbírat po celičké doubravě. Hleďte ji! už mě zas mění drobné ručky pokynem – oh, toť pěkné! teď být musím kvetoucím zas jasmínem. Musím býti mlád a vesel, dýchat vůni opojnou, každou chvilku pěkných květů hrsť jí dávat přehojnou. 43 Ach, jak dlouho zaklet budu! Chvím se v strachu velikém – v tom zas kyne – můj ty bože! čím to jsem zas? – slavíkem! Musím sladké písně zpívat, až se srdce rozplývá, leč ta krásná čarodějka sotva že se usmívá! Tak mě co den Vesna mění tajné ručky dotknutím, a já přece přicházím zas a čekám ji s pohnutím. 44

XV.
Co je jaro? zlobím mušku, Co je jaro? zlobím mušku,
jež si sedla na morušku. Muška krouží jen a bzučí, však co jaro – nepoučí! Co je jaro? zvídám zase na kypící sedmikráse. Sedmikrása smích je samý, však co jaro – neříká mi! Co je jaro? přijdu k čejce. Ej, té malé čarodějce na zobáčku jen to zvučí, však co jaro – nepoučí! V tom jako když s nebe skočí, má milá se ke mně točí – – V náruč milou zachytil jsem, co je jaro, pocítil jsem. 45

XVI.
Za motýlíky děti Za motýlíky děti
po smavé louce letí, křidélko jarem kvete – o, jen ho nesetřete! To jaro na křidélku, ten pel je článek celku – vem květ, jenž jarem kyne, a na prsou ti zhyne! Jak že se to však tvoří, že ret na retu hoří, na srdci srdce bije, div prsa nerozbije? V tom okamžiku štěstí dvě srdce počnou kvésti, dvě duše počnou pěti, a – za motýli letí! 46

XVII.
Letí čápi, letí z jihu, Letí čápi, letí z jihu,
nesou z dálky sladkou tíhu: drobné dítě, líce smavá – matko země, budiž zdráva! „Dítě, dítě, drahé dítě!“ zved’ je otec okamžitě, pohleděl mu v pěkná očka: zkvetla v každém fijaločka. Políbil je v bílé líce: sněženek v nich na tisíce. Políbil je v ústka vřelá, ústa hned se rozepěla. Bylo plesu, bylo štěstí na každičké ratolesti, když to sladké dítě matka ukládala do poupátka, 47 Zz rána rosou oči myla, otci slunku hovořila: „Vystrojíme slavné křtiny, zvi, sluníčko, na hostiny. Kde je jaký keř a strůmek, kde je jaká niva, chlumek, nechať kvetou, nechať zmladnou a lidé si v náruč padnou.“ 48

XVIII.
Vyčítáš mi, že Ti nepřináším písně, Vyčítáš mi, že Ti nepřináším písně,
a já mám jich v srdci jako tráva třísně, a já mám jich v duši jako perel moře, jako hvězd, když nejvíc hoří po obzoře. Zpívej! – svět se dotkne písně rukou smělou, setře s ní tu rosu poesie skvělou. Perla patří moři, hvězda patří nebi – a což je mi, drahá, slávy zapotřebí? Ale budu zpívat – Tobě budu zpívat! Až má ústa na Tvých budou odpočívat, až nám oko v oku, duše v duši prodlí, budem píseň žít, již svět nám nevymodlí! 49

JARNÍ ROZMARY.
[51]

Doktor nad doktory.
Vezou moji milou na hory, na hory, shánějí mé milé doktory, doktory. Nespí moje milá celou noc, celou noc: vezměte mne, lidé, na pomoc, na pomoc! Pusťte vy mě k mému andílku, andílku: oč – že uzdravím ho za chvilku, za chvilku? Vylíbám mu nemoc slaďounce, slaďounce, na srdci ho uspím lehounce, lehounce! [53]

Zbožné přání.
Škoda je té naší lásky, přeškoda, má panenko: vysoko je do komůrky okénko, ach, okénko! Vím já, kterak pomohu si – nastrojím to ze chytra – pomodlím se k pánu bohu, abych narost’ do zítra. Aspoň k tomu okénečku, aspoň k tomu líbání, aspoň za den na hodinku – po večerním klekání! 54

Hodný věřitel.
Na vršku veský kostýlek, klečí v něm pěkný andílek, zamyšlen, zrosená očka. Na koho myslí, na koho? Vím já to, lidé, beztoho! – Pán bůh mu modlitbu počká! Pán bůh je dobrý dědoušek, poví mu věru do oušek: „Nesmuť mi, panenko, v chrámě! Hoch tvůj už svaty přichystá – a ty si potom dojista vzpomeneš s dluhem svým na mě.“ 55

Zlá nemoc.
Ta Jinecká dolina plna sladké vůně: kdo ji jednou navštívil, nikdy nezastůně! A já byl tam nejednou, pod okénkem stával, a přec jsem se, bože můj! zvolna rozstonával. Stůňu, stůňu – ale což! Má panenko, rcete, krásnější-li nemoci v světě naleznete? Moje nemoc bezesná sny mně přede zlaté; moje nemoc zlá je věc: vy už též ji máte!... 56

Těžké břímě!
Jdi, má milá, pro košíček, vyjdeme si do lesa: vím já jeden jahodníček – srdéčko ti zaplesá! Neroste ten jahodníček, má panenko, po lese: ze tvých rtíků, ze tvých líček jahodami směje se – pár jahůdek – pár hubiček člověk unese! 57

Účinek pětilístku.
Vykreslil jsem příbytek si v duši. Všecko čisto jako v kostele – o, což pak nám, dobří lidé, sluší kouzlo pětilístku jetele!... Má panenko, než jsi byla ženou, na kolenou kořil jsem se anděli. Teď mám andělíčky na kolenou – šťastný pětilistý jeteli! 58

Značné bohatství.
Má milá má srdéčko, věru zlato ryzí; to mi osud nepřejný bohdá neodcizí! A až někdy se střechy čáp nám spustí zraky, bude dětská hlavička věru stříbrem taky! 59

Snadné odpovědi.
Lístečku od milé z dálné dálky, cože mi přinášíš od rusálky? Hubiček na tisíc, každá z medu, otázek na konci jako z předu! Myslím-li na Tebe, moje milá? Toužím-li po Tobě, zorko bílá? Nemyslit! Netoužit! když mou duši vzalas mi, rusálko, pod moruší. Zdali se stýská mi o samotě? Teskním-li, strádám-li, duško, pro Tě? Netesknit! já duše osiřelá, když jsi Ty srdce mi vzala z těla. Snívám-li o Tobě často, mnoho? Nedám se vyrušit od nikoho! Nesnít! když teprve v svitu ranním usínám zemdlený vzpomínáním. 60

V NOVÉM JAŘE. (V závěrek těchto písní.)
[61]

I.
Zas nové jaro zří mně do světničky – Zas nové jaro zří mně do světničky –
ej, jakýž obrat vidí! Juž sladké rety moji mladé žínky žeň naší lásky klidí. A já jsem nejšťastnější z lidí! Kam, žínko, všecky ty hubičky dáme? Svaž mi je v šátek bílý, a pošle-li nám bůh anděla z nebe, v té první jeho chvíli nechť na rty se mu schýlí. [63]

II.
Pán bůh ví, jaký život ve mně svěží – Pán bůh ví, jaký život ve mně svěží –
v mém srdci se to hustým květem sněží a na každém tom květu je rosa Tvojich retů. Pán bůh ví, jaké písně v hlavě leží – je mi tak, jak když jaro běží a v tom se v dítě mění jež chvátím v opojení. 64

III.
O, zlatá žínko, přiviň se jen úže – O, zlatá žínko, přiviň se jen úže –
v Tvém srdci kvetou divotvorné růže, a jejich vůní opojen chci žít, chci pět, chci milovati, chci býti šťasten, šťasten jen! Nech oko v oku, jak jsem toužil kdysi – Tvé oko v prsou žár nadšení křísí a jeho záře líbezná oblázky cestou v drahokamy mění, a cesta má teď vítězná. Však vítězství mé z toho světa není, můj svět je Tvým a Tys v něm světlo denní, a v světle tom mých písní štěp se květem obsypal a vůní nalil, o, slyš! v mém srdci jara tep – – 65

IV.
Hod jeden dnes a jeden ples Hod jeden dnes a jeden ples
vše od země až do nebes, květ jeden skvostný každá sněť, o, dítě, hleď! A jeden zpěv ta slunná výš – jen slyš! Jak miluju Tě, drahá duško, jak miluju Tě, má ženuško, pojď, pošuškám Ti v uško! Bych nebyl dřív pěl jaktěživ, přec bych teď zpíval na podiv, vždyť nejkrasší květ ze všech jar bůh dal mi v dar, a štěstí letí jásajíc mně vstříc! – Jak miluju Tě, drahá duško, jak miluju Tě, má ženuško, pojd; pošuškám Ti v uško! 66 OBSAH. Strana Kdo že to klepá s procitlým jarem5 V jarních proměnách. Láska a píseň9 Jaro a pěvci10 Po prvém spatření11 Sen12 Sláva ženy13 V pochybách14 Osud hvězdy15 Proč pěti dál16 Vzdech18 Touha19 Prosba20 Jsem zachráněn...21 Po rozhodnutí22 O, nyní cítím, jak se píseň zpívá...23 Vichr letí krajem...24 Vítězství jara. Životem svěžím chví se země27 Jak kvetou jahody, jak voní mech28 Větýrek teplý z jihu krajem let’29 Hleď, drahé dítě, jak to kolem pučí30 Na skalách kvete kosatec31 Slyš! cvrček ozývá se od moruše32
[67] Strana Ptáš se, proč Tě miluji33 Ptáš se, jak Tě miluji34 Dvě nejjasnější hvězdy anděl vzal35 Nevěřil jsem, že v člověku žije36 Na jivách jehnědy a na nich pestrý hmyz37 Bylo jaro na jabloni39 Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská40 Zas se míhá mezi stromy42 Co je jaro? zlobím mušku45 Za motýlíky děti46 Letí čápi, letí z jihu47 Vyčítáš mi, že Ti nepřináším písně49 Jarní rozmary. Doktor nad doktory53 Zbožné přání54 Hodný věřitel55 Zlá nemoc56 Těžké břímě!57 Kouzlo darovaného mi pětilístku58 Značné bohatství59 Snadné odpovědi60 V novém jaře. (V závěrek těchto písní.) Zas nové jaro zří mně do světničky63 Pán bůh ví, jaký život ve mně svěží64 O, zlatá žínko, přiviň se jen úže65 Hod jeden dnes a jeden ples66
E: js; 2002 [68]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Pokorný, Rudolf; Otto, Jan
(Nákladem spisovatelovým. Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 68

Věnování: (Ženě těchto písní R. P.)

Sbírka, již výtvarně vyzdobil český malíř a ilustrátor Adolf Liebscher (1857–1919), je svázána společně s jinou Pokorného básnickou knihou, nazvanou Vlasti a svobodě (1883). Exemplář má desky potažené okrovým papírem; hřbet je kožený, s částečně zlacenou ražbou. Nese celkem osm žeber (jsou rozmístěny po dvou; vždy jeden člen dvojice je zlacený, druhý pouze tlačený), zhruba uprostřed se nachází horizontálně orientovaný, do dvou řádků členěný nápis: S procitlým jarem. Štítek se signaturou přilepen do levého horního rohu přední strany desek. Knižní blok byl do svazku připevněn pomocí pruhu šedého plátna. Předsádku tvoří listy bílého papíru. Strana [1] je titulní list, jenž obsahuje na střed zarovnaný, verzálami a různými typy písma vysazený text: S procitlým jarem. Písně Rudolfa Pokorného. Illustroval Adolf Liebscher. V Praze Nákladem spisovatelovým. 1883. Údaje doplňuje drobný grafický ornament (květinový motiv), který je umístěn mezi jméno výtvarníka a informaci o vydání. Pod ním lze identifikovat obdélníkové razítko, otištěné modrým inkoustem: Umělecká beseda v Praze (Široká ulice č. 25 Nové). Strana [2] obsahuje impresum (vše verzálami: Knihtiskárna: J. Otto v Praze) a otisk dalšího, v tomto případě kulatého razítka Umělecké besedy; k němu je tužkou připsána signatura. Strana [3] nese výrazně ornamentalizované věnování: Ženě těchto písní R. P. Po vakátu (s. [4]) již začíná vlastní básnický text sbírky, členěný do úvodní skladby a celkem tří oddílů. Každou z básní uzavírá vodorovná vlnovka. Paginace je uvedena arabskými číslicemi uprostřed záhlaví stran. Sbírku doprovázejí tři pérové ilustrace, kombinující motivy jarní přírody s tématem milostné schůzky. Pouze jedna z nich má celostránkový formát (s. [38]); zbylé dvě jsou zasazeny na stránku s textem (s. [5] a s. [27]), příslušná skladba je v tom případě tištěna petitem.

Formát: 165x125

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; P 20

Špičaté uvozovky nahrazujeme běžnými uvozovkami dvojitými. V textu Pokorného sbírky zachováváme všechny jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, ať již mají stylový příznak dobový či autorský. Ty mohou mít charakter slovotvorný a tvaroslovný (neutrum hrudí /= hruď/, motýlik, sousloví nastrojím to ze chytra, lokál singuláru obzoře, genitivní plurál skřivanův, deverbativní adjektivum nedosnělý, tvar slovesného indikativu vyšepce), ale též lexikální (vím užité ve významu znám – s. 57, verš 3: vím já jeden jahodníček); nejčastěji však jde o specifičnosti ryze hláskoslovné (kvantita samohlásek: leta, tony, dychnul, na jivách, pohařík; kvalita souhlásek: časté měkké zakončování feminin podle vzoru kost – pochybnosť, milosť, bytosť ad.; dvojhláska ou-: oužit; vkladná hláska: paprslek, vedle paprskem; hiátové -j- (fijaločka); ostatní hláskové alternace: lík, kora). V maximální míře rovněž respektujeme starší jevy pravopisné. Šetříme absenci počátečního grafému v předponách (zkvést, zplát), psaní příslovečných spřežek a dalších výrazů zvlášť (na vždy, s hora, sotva že, což pak, z pod) i další odchylky (trilek). Jako výraz autorské vůle neupravujeme majuskule na začátku osobního a přivlastňovacího zájmena druhé i třetí osoby, signalizující oddanost mluvčího (Ty, Tvůj, Její obraz ad.); nezasahujeme ani do užívání apostrofů u slovesných tvarů (zdvih’, omlád’). Ve výjimečných případech aktualizujeme interpunkci (chybějící čárku doplňujeme zvláště mezi větu hlavní a vedlejší) a případnou kolizi syntaktického a strofického členění textu řešíme v souladu s dnešní normou - přesahuje-li věta, respektive souvětí rámec jedné sloky, přepisujeme původní velké písmeno na začátku strofy následující na malé. Po úseku zakončeném vykřičníkem či otazníkem šetříme minuskule (s. 28, verš 1–2: Jak kvetou jahody, jak voní mech! / kukačka kuká; s. 42, verš 4 zdola: Spatří-li mě zas? – o běda!). Na další, specifické problémy upozorňujeme v komentáři.