XIV. Zas se míhá mezi stromy,

Rudolf Pokorný

XIV.
Zas se míhá mezi stromy,
Zas se míhá mezi stromy,
chůze – sladká lahoda! Pod nožkou jí téměř ani nezachví se jahoda.
A jak listí hebkou ručkou rozhrnuje při chůzce, bílý kvítek vyskakuje na každičké haluzce. Na kloboučku imortely, na srdečku pomněnky – o, tak jsem si představoval vždy ty lesní panenky! Spatří-li mě zas? – o, běda! kterak že jí uniknout! Zajme-li mě svými kouzly? kterak že jí přivyknout! 42 Opravdu – již ke mně míří letmo víc – ta lahoda! Pod nožkou jí téměř ani nezachví se jahoda. A já stojím a já trnu, cítím zas dvé ramínek – a sotva se dotknula mne, proměněn jsem v pramínek. Tu máš! teď ji chladit musím, šumět, zvonit k zábavě, zlatý písek, květy sbírat po celičké doubravě. Hleďte ji! už mě zas mění drobné ručky pokynem – oh, toť pěkné! teď být musím kvetoucím zas jasmínem. Musím býti mlád a vesel, dýchat vůni opojnou, každou chvilku pěkných květů hrsť jí dávat přehojnou. 43 Ach, jak dlouho zaklet budu! Chvím se v strachu velikém – v tom zas kyne – můj ty bože! čím to jsem zas? – slavíkem! Musím sladké písně zpívat, až se srdce rozplývá, leč ta krásná čarodějka sotva že se usmívá! Tak mě co den Vesna mění tajné ručky dotknutím, a já přece přicházím zas a čekám ji s pohnutím. 44