XIV.
Zas se míhá mezi stromy,
Zas se míhá mezi stromy,
chůze – sladká lahoda!
Pod nožkou jí téměř ani
nezachví se jahoda.
A jak listí hebkou ručkou
rozhrnuje při chůzce,
bílý kvítek vyskakuje
na každičké haluzce.
Na kloboučku imortely,
na srdečku pomněnky –
o, tak jsem si představoval
vždy ty lesní panenky!
Spatří-li mě zas? – o, běda!
kterak že jí uniknout!
Zajme-li mě svými kouzly?
kterak že jí přivyknout!
42
Opravdu – již ke mně míří
letmo víc – ta lahoda!
Pod nožkou jí téměř ani
nezachví se jahoda.
A já stojím a já trnu,
cítím zas dvé ramínek –
a sotva se dotknula mne,
proměněn jsem v pramínek.
Tu máš! teď ji chladit musím,
šumět, zvonit k zábavě,
zlatý písek, květy sbírat
po celičké doubravě.
Hleďte ji! už mě zas mění
drobné ručky pokynem –
oh, toť pěkné! teď být musím
kvetoucím zas jasmínem.
Musím býti mlád a vesel,
dýchat vůni opojnou,
každou chvilku pěkných květů
hrsť jí dávat přehojnou.
43
Ach, jak dlouho zaklet budu!
Chvím se v strachu velikém –
v tom zas kyne – můj ty bože!
čím to jsem zas? – slavíkem!
Musím sladké písně zpívat,
až se srdce rozplývá,
leč ta krásná čarodějka
sotva že se usmívá!
Tak mě co den Vesna mění
tajné ručky dotknutím,
a já přece přicházím zas
a čekám ji s pohnutím.
44