V pochybách.

Rudolf Pokorný

V pochybách.
Víc hubí pochybnosť než smutná jistota... Když usnu a slavík v sen mi klokotá, bouř hučí zas, a v dusnu ston dobývá se z hrudí – což jinak duše má se neprobudí!? A vidím Tebe – Ty, má vesno měnivá – Stisk ruky, tvář jako jitro zářivázářivá, a hned jak do rozluky zas bledne, pryč mne pudí – což jinak duše má se neprobudí!? O, zaklínám Tě, drahá, hořem písní svých: jen slovo, bych pohár štěstí ke rtům zdvih’, buď v blaho šílencovo skryl všecko, vše, co trudí – pak aspoň duše má se neprobudí... 14