PANIČKA.
Co je pravda – hezká byla!
Na gruntě se narodila,
jenom že jí zcela, zcela
selská práce nevoněla.
Chlév jí smrděl, šminku v líčku,
pálila si rusý vlas,
a když přišla na mlátičku,
ptávala se: Was ist das?
Učila se malovat
na plátně i na papíře,
frančině a rondem psát,
trochu brnkat na klavíře,
nedbala o lán ni louku,
toužila jen po klobouku,
po pánu a žití v městě.
Ihned po svatební cestě
salony si zřídí skvostné,
v toillettě přemilostné
bude chodit na návštěvy,
na dýchánky, hry a zpěvy,
do divadel, na koncerty –
samé plesy, sny a žerty.
Všechna srdce pánů zajme,
kuchařku a kojnou najme,
a též jiné služebnictvo.
Závidět jí bude lidstvo.
Bude mít svůj automobil,
a když do vsi přijede,
40
kdo pak by se nedozlobil?
Dámu sekat dovede!
A skutečně, pán se našel.
Trápil ho sic trochu kašel,
byl již trochu vyšeptalý –
inu, kavalír to zralý.
Hrdě jedou do města
tisíce a nevěsta.
Ale potom přišly mráčky.
Pán se nabažil své hračky,
po kavárnách jen se válel,
pil a hrál jí celé noci,
tisíce jí rozkutálel,
až tu stáli bez pomoci.
Elegán dřív – tvrdě, cize
posýlal ji pro peníze,
a když doma neměli,
nadával jí „selských hřbetů“,
hned ji stavěl do zelí
a ji z domu vyhazoval,
jak vyhaslou cigarettu.
Kdo ten strastný osud zkoval?
V dlouhých nocích v hořkém pláči
horkou slzou lože smáčí,
do vrásek se tvář jí stáhla,
šlape klobouk, po němž práhla,
krutý los svůj proklíná,
na dědinku vzpomíná...
41