Ryme a špryme (1912)

Hanácky obrázky, Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
RYME A ŠPRYME HANÁCKY OBRÁZKE OD KARLA DOSTÁLA LUTINOVA.
DRUHÉ VYDÁNÍ.
V PROSTIJOVĚ L. P. 1912.
[1] SLAVNÉ OLOMUCKÉ OBCI HANÁCKÝCH SVATÝCH A JEJÍMU ČESTNÉMU STAROSTOVI, SLOVUTNÉMU PÁNU DRU MOŘICI HRUBANOVI, NÁMĚSTKU ZEMSKÉHO HEJTMANA, VĚNUJE AUTOR.
[3]
PŘEDMLOVA.
Malojo vám obrázke svěcky aji svaty, svaty déte si do knižek, děti moje zlaty. Malojo vám obrázke na plátnech, hedbávech – a nekery namalojo palaškó na zádech. Malojo a malojo, do srca namáčim – nekeré je zkrvavené, jož to nezjinačim. Malojo vám obrázke na papiře pirem – nekeré je malované na vrata e sérem. Já so Hanák z Lotina (na zlatéch je krohách)krohách), náš stařeček neboščiček měle chajdo v dlohách. Dělávale tvaruške, (och, daleká cesta!) na voze jich vozivale až do Brna města. 5 Ten náš holé stařeček na pravdě só boži, chajdo měle zadloženó, ale dobry zboži. Náš stařeček chodáček peněz nám nedale, jenom hanáckó to došo me sme erbovale. Náš stařeček tvaružke, tatik dělal bote a já skládám pěsničke podle jejich note. 6
HANÁ.
Od svatyho Kopečka až po svaté Hostén – to je naša očena, z černé hlene rostem. Rovina jak na stole, žatva velkolepá, Ječminek to vládne král a královna Řepa. Vevolené národ sme, brázde požehnany, o nás rostó koláče cokrem posepany. Rostó hrzky Hanačke, řečny majó hobe, kabrňáci, Hanáci, selni jako dobe. Věrni Boho, vlasti své, chasa neoblomná, Žede, Němče, cezozemče, táhnite za homna! 7
MAJOLENKA.
Te seš tajak rozmarinka, dež se pantló veparádi, jak leluja, jak slonečko, jak fijalka v hájo. Dež si kráčiš do kostela, zvone jasňéš vezvánijó, chlapci hlave nazdvihojó, na keryho oščořiš se, mesli, že je v rájo. Celó hrobó sleši s kóro vezpěvovat anděličke, sleši hrát jich na hosličke, na fléte a klabrnéte, vize děti za drožičke jako kvitka v májo. 8
VRBA.
Ale to se podivéme na to našo vrbo! V zémě bela osekaná, černé hrb na hrbo. A včel stoji jako Manda, dež de do kostela. hlavoHlavo jak koš kadeřavó, vefrnděná celá. Osekale, zotinale z jara próti všecko – obrustla a omládla zas tajak maly děcko. Takovi sme me Hanáce: Ať hrom do nás pere, otne-le nám jedno roko, vehrozime štere! 9
SVATÁ OTYLÝKA.
Nevím, co to stihlo myho milyho? Pomátl se na rozomo? Oko boli ho? Z konca návsi jož se jindá ščořel z daleka – a včel, dež se potkat máme, hajde otěká. Jindová jož na pul mile na mně kévával, dnes šil zrovna vedlivá mněmě, a mněmě nepoznal. Chodák slepé, co pak mo to spadlo do oči? Mně se žalem pro mrzáčka srce rozskoči. O Brahovic za dědinó stoji kaplečka, tam přebévá divotvorná moja vězdička. To máš, svatá Otyléčko, svičko pod obraz, protře oče Vincko mymo, ať mě pozná zas. 10 To máš, svatá Otyléčko, svičko fontovó, rožni světlo, ať mně chodák vize poznovo. Ale Svatá od oltářa hlavó otáči: „Jeho oče só jak rysi, on má – bohači! –bohači! –“ „Ale nic si, baroško má, z teho nedělé, šak on ešče ani s drohó néni v kostele!“ 11
BALLADA.
Hleďme, hleďme Majdaleno! Chodi s Jankem. To je mož? Jak hlópé se na ňo zobi. Nevi, co jich měla jož? – „Ach ledičke, ledi dobři! Neřikéte slovečka Já jož bodo tichá, věrná, pokorná jak ovečka. –“ Chacha! Janek, to je osel! Nevize a nesleši. Co pak nevi, že ji křtile, že jo měl jož vedléši? – „Ledi dobři! Ticho, ticho! Včel vecházi vězda má. Hleďte, jak so ošlapaná, otrápená bolesťma! – “ Chaha Janko! Honzo hlópé! Oblézanó hroško’s vzal? Neviš, co se rozběhalo, že to potom běhá dál? – „Ach ledičke, doše zlaty, beránci mi, anděli! Nekazte mně světa přeci, nelezte mně do zeli. 12 Smile se a vešklibale, až to Janek pochopil – pověděle, rozlóčele – rebnik Mando otopil. 13
VÉSTRAHA.
Včerá nám na dyščo hósata zmokle, dneska só na hnojo, (s odpoščenim) všecke nám pošle. Ach, jož té hósátka nendó po potoce, jen stará s hóserem (s odpoščenim) smotně zagagoce. Ve zlaty hósátka, děvčátka maly, nechoďte do dyšča, (s odpoščenim) lebo vás svali! 14
VDOVEC.
Dež mo žena omirala, sleboval ji svatosvatě, že se s drohó neoženi, debe bela v samym zlatě. Měl jo než – a bral to vážně – ale všode scházi mama, matka dětom anděl strážné – má jich nechat serotkama? Trefoje se dryčná robka – Ale sleb! Co řekne stará? Smotně stává o náhrobka – tode hrob – a tam je fára. Za nebožko modlivá se, věčny světlo svěť ji, Bože, abe nehde v nočnim čase nechodila strašet može. Pul srdca má o nebožke, a pul o nové a děti – má vzit složke nebo dróžke? Bože, je to ževobeti! To ho osvitil Doch svaté; Skróšené šil na hrob k ženě: „Nebožko má, rozsoď sama!“ volal k zemi skormóceně. 15 „Seš-le ješče proti temo, abech děťom tvym dal matko, ozvi se mně těžkó zemó, moje drahy nebožátko. Bodeš-le šak s tichó došó, neozveš se, nepromloviš, znameni to bode jisty, že seš pro to, že nám svoliš“. Poslóchá – a v hrobě ticho... Pámbu zaplať! – leti k fáře – a než měsic minol drohé, s novó stál jož o oltáře. 16
V HOSPODĚ.
Má mně decke řikává, nemám vesezovat, na ženo a na děti mám pré pamatovat. A což ten náš hospocké nemá děti, ženo? Co’s odělal bližnimo, bode odplaceno. Tak nás oči Kristus Pán, Temo poniženě (odposť milá Terézo) věřim vic než ženě. 17
KVINDE.
Hej, šla s košem na rebe, a chetila ščóra – a já si nevezmo staryho kocóra. Staré kocór šedivé fóseskama škrabe, pro teho só dobry te stodeny žabe. Mlady děvče hledá si mladyho senečka, ne, abe pantáta bel ji za stařečka. 18
HLÓČELA.
Hlóčela je lodračena, córa rostopášná, dneska tajak ovečka je, furyja hneď strašná. V litě jak be neoměla napočétat sedum, – z jara hajsá, přelezla be Vechodilom před dum. Hokoce a břehe trhá, cely rola krade, a co nakradla, to háže drohém do zahrade. Počké, šak tě dochtor Překrel naoči pořádko, hrant tě zvihne na Zlechově, stavi jož přehrádko. Nebodeš chodit kasátum, tólat se procházkó, bodeš pěkně vodo noset jako na provázko. Bodeš město veplachovat a zalivat kéle – počké, me tě naočime piskat po kostele! 19
SÓD.
Dež sem já šil do Držovic, potkala mně Hlóčela, o Romži a Bůh vi, co vic, žalobe mně hočela: „Romža pořáď nadává mně, že pré já so rozrepa, komis pré je skrzevá mněmě a že nemám Filepa.Filepa.“ „Že so leda horská banda a že lezo do města neznahaňba košolanda – ona pré je nevěsta.nevěsta.“ „Ona pré má hezky kóske raku, okónu a ščok – já pré bělece a hróske, samá žaba, ščór a mlok“.mlok.“ Otěkal sem od Hlóčele k Držovicom selnicó – a to zas mně Romža mele žalobe jak trdlecó: „Hlóčela mně pokuj nedá, pořád´ čémse pokóši, zkazoje mně, že mám smotek a že mně to nesloši. 20 „Že pré chodim tajak omřa, samá boži močka, křéž, nadává mně „Romža-komža, glerigál a tmářská spřež“.spřež.“ „Že pré o sobě si meslim, chco pré dělat regino – ona pré má k sobě město, a já jenom dědino....“ Jářko: Ticho beďte obě! Deť vás brzo Valová ve svym blatě jako v hrobě obě sestre pochová. Nač se zlobit? Nač se peklet, tajak divy furie? Nač tá metel? Nač ten nekled? Neslešite rekvie? 21
VOJANSKÁ.
Před Dobem, před Dobem veleké je kostel, za Dobem, za Dobem šeroká je postel. V kostele, v kostele na varhane hrajó, za Dobem do šachet mrtvy okládajó. S kostela, s kostela vezvánijó hrane, v šachtách só vojáce od oboji strane. Naši e Prajzáce pohromadě spijóspijó, ve spánko slešijó bóchat patálijo. Spijó si v pokojo do sódnyho rána, spijó si po bojo za cisaře pána. Dale jim na postel velekánské kameň – Buh jim boď milostiv až na věky. Amen. 22
NAD HROBEM DITĚTE.
Onaveny osinám, očečka svy zavirám. Te, muj strážné andilko, opatruj mó postylko. A te, mily Jezolátko, převeď sem svó dobró Matko, stujte nad mym hrobečkem s ósměvem a věnečkem. Zpivéte mně s andilkama, do rája jož pudo s vama. Ó, ve rodiči a bratři, jak se mně to pěkně dřime! Ticho, ať mě nezbodite! Šak se zasi ovidime! 23
KÁZANI.
Hanáko, nezapominé, že máš zostat svojim, neopič se po cezině, nekrm koně chvojim! Néni všecko pokročely, co si pokrok řiká, často taky pokrok svádi z lože do rebnika. Tatiček bel starosvěcké, stavěl gront bez křeko, sen – sám „pokrok“ – stavi taky- s dacanama štreko. V hospodě měl svoje pole, nechtěl „dělat drába“ – ja, kdo se moc nafokoje, pokne tajak žaba. Hospoda néni záložná, chábi néni obrok, nevěra je žedovina, ale žádné pokrok. 24
O DOCHTORA.
Přešil stréček Poledňa k dochtorovi do Brna: Co si počno obohé? Vrce v palco od nohe! Milý pane Poledna, tohle asi bude dna! Není jiné cestičky, leda nechat bečičky! Na to stréček v gurážo: „To rač palec podvážo, abe šelma, dež chco pit, nemuhl se přeževit“.přeževit.“ 25
PCHÁČI. (Epigramy, čili: Hloupého trkni, na chytrého mrkni.)
STANOVISKO LIBERÁLŮ.
Kněží, nechte politiky! Je to špína, hamižnost, pikle, úskoky a křiky – to jen pro nás dobré dosť.
BA ŠMAKA!
Vznešené jest kněžské povolání. Kněží, buďte v chrámě bez ustání, kažte mír a plňte velebný svůj úřad – by si lišák zatím nadávit moh’ kuřat. * Ječmínek se ztratil, není ho na Hané, místo sedláků jsou zde jenom zemané. Zemané bohatí, bez písní, bez gatí, co letos propili, za rok snad zaplatí. 26 Ty baňaté gatě leží dávno v blátě – nemohu, má Haná, zapomenout na tě. Za gaťmi se kácí do bláta Hanáci. * Sonntag – jméno krásné; Člověk jenom žasne, jak mino takovy Bůh dal – Hanákovi!? (Tak překrásny mina rodi Palestyna.)
LIDOVÉ UMĚNÍ.
Výšivky, kroj, říkadla berou z Hané časy, jedno jen Bůh zachránil: Hanácké klobásy.
NÁPIS NA ŠKOLU.
Zde se nauč, dítě milé, psát a mluvit ušlechtile, Boha znáti, pracovati, vlasť a lidstvo milovati! 27
ŠČÉTOVSKÉM.
Sviťte, vařte jeletrekó, lététe si eroplánem, jezte pokrok nabiračkó – ale všecko s Kristem Pánem.
PARODIE.
Prostijovské zámek meze žedama, pověz mně, má milá, co’s mně to dala? Dala, dala, dala sem, o žedáka brala sem: pěkné bilé šátek s tolepánama.
KDO NÉNI K JIDLO, NÉNI K PRÁCI.
Joro, stávé do práce! – – Só jož v pece koláče? – Joro, stávé k jidlo! – Nono, deť jož ido. 28 Motiv tento vyskytá se v lidové poesii častěji. Fr. Vymazal zařadil mezi „Perly české lyriky“ tento popěvek:
Když naši mlátili, já jsem si ležel, oni šli k snídani, já taky běžel.
Co běžíš k snídani, vždyť jsi nemlátil! Když už jsem na cestě, tož se nevrátím.
Němci mají podobnou píseň od J. C. Grübela z r. 1800:
An Schlosser hot an G’sellen g’hot, Der hot gar langsam g’feilt – Doch wenn´s zum Fresse gange ischt, Da hot er grausam g’eilt.
kteroužto zde uvádím v hanáckém rouše:
TAJČ.
Měl tovareša zámečnik, ten zvolna piloval, dež ale měl it ke žhrádlo, strašně se tomloval. Ze všeckéch prvni v mise bel, poslední z mise ven – to žádné člověk v pilnosti mo nebel podoben. 29 Sleš, mistr jednó povidá, kdo mně to zodpovi? Deť od jakževa bévalo to stary přislovi: Jak do žhrádla, tak do práce – o tebe jinši pád: Tak pomalóčko pilovat a dechtivě tak žhrát! Ja pane, na to tovareš, všecko má přičeno: Práca je celé boži deň a žhrádlo hodino. Debe tak člověk celé deň měl v jednem koso žhrát, šlo be mo to tak pomale jak práca akorát.
DRÁTAŘSKÁ.
Ach, Tvorovice, Tvorovice, jak přívětivá ves! v každičkém gruntě velká vrata, za vraty velký pes. A když tam zatoulá se zpěvák neb žebrák ubohý – pes pozdraví jej přívětivě: kousne jej do nohy. 30
TRÓFÁ SI.
Pod našema oknama padá z ruže květ – ten náš Nácek s fósama měl jož děvčat pět, za chvilečko žádny děvčátko pořádny nebode ho chtět. Za našema homnama vrbo sekajó – nechce-le mněmě žádná, ať se nevdajónevdajó. Šak one mě jednó, až jim ruže zblednó. proset nechajó.
VÉNEŠNÉ.
Vedrovko sem vepučil si e baňaty plondre, e zelenó kamizolko od Překrela Vondre. Pěkně sobě vešlapojo, protáčim se, křevim – děvčátka e tetičenke, japak se vám lébim? 31
V KOLE.
Muzika dohrála, děvčata v půli vzala se za ruce, k sobě se tulí. Po dvou jdou za sebou zeleným kolem s pokornou zbožností, s radostným bolem. Po dvou jdou za sebou obřadným krokem, rytmem se vznášejí, házejí okem. Nemožno vypsat tklivý ten cirát, nelze ho malovat, na huslích vyhrát! Napolo vyplakat – napolo výsknout – ej – duše hanácká, k ňadrům tě stisknout! 32
NA HANÁCKYM OLYMPO.
Chtica vědět, só-le k čemo moje ryme, če só tród, šil sem k nebi hanáckymohanáckymo, dirkó v bráně nasésnót. Křen pil čé se stréčkem Čáskem, chotnala mo veržinka, pešně zdvihal holó hlavo s kraja Hané Hlavinka. Vehlidal stál s velkó knihó, dochtor Hoch si rovnal břoch, a Spáčela samó tihó těšel Překrel, švarné hoch. Všecke bavil, až se smile, zatrachtělé ferina: do rebnika s máslem zval jich Ferda Dostál-Bestřina. Přes zidko sem meze ně tam hodil to svó pisánko: stoja za rohem včel čekám, ešle vendó s fišpánkó... 33
TMAVÉ OBRÁZEK.
Se smíchem jede sedlák pán, od Lošan jede k městu, vesele skáče si s Vrankou Fux, jak jeli by pro nevěstu. Pro nevěstu sic nejedou, leč jedou pro tisícovky, řepa je všechna sklizena – juch! jiskry pod podkovky! U „Zlatého lva“ v maštali pan Pozbyl koně stát nechal, sám za kamarády ke „Stromu“ s tisícovkami spěchal. Už dávno zvonilo poledne, už nad městem se smrká – už hoří v krámech žárovky – pár koní opuštěn frká. A podomek nejde jim do hrantu nasypat tvrdého ovsa – a žádný nejde zapřahat – radš domů by jeli, hopsa! Noc hluboká. Ticho... Hý, hihihi, hýhá! Hej, hospodáři! Kde pak jsi? Fux s Vrankou ušima stříhá. 34 A dupou a hrabou nevrle a šňupou – prázdná mísa. Už ráno šeří do stáje – a v hrantě jen hraje si krysa. Tak čekali až k poledni. Tu slyšet mužské kroky! – To hospodář není! Toť četníci! a pažby svírají v boky. To hospodáře hledají! – Bůh ví, kam prchl strýc Pozbyl. „U Stromu“ prohrál tisíce a ve vzteku kavárnu rozbil... Muž cizí je řídí k domovu. Už slunce se k Plumlovu sklání– hýýý! – smutně se jede o hladu a smutné přivítání. Dcerka, co měla před svatbou, vede je do maštale: „Tatičko! pro Boha, tatičko! Co ste nám odělale!“ 35
PROKLETÝ MILÝ. (Prostějovská legenda.)
Ach pro Boha, Boha živého – proklela milá milého. „Měj všechny rány, nemoci, nenajdi nikde pomoci! Že jsi se díval za jinou, že jsi s ní chodil dědinou.“ – Ó neklň, každá kletba zlá! I tato kletba se splnila. Milý se celý osypal, jak by jej had byl poštípal. Ach bolí, bolí hlavička, nikde zdravého místečka. Ach, jezdí, jezdí lékaři – a žádný lék se nedaří. Putuje milá ku Křtinám: „Matičko Boží pomoz nám!“ – Co pláčeš, prosíš, naříkáš? Co sama chtělas, to včil máš! Putuje milá do Sloupu: „Bože, v čem já ho vykoupu!“ 36 V čem bys ho nyní koupala, když jsi ho sama proklála? „Ach, mocná paní Hostýna, nešťastna ta, co proklíná. Aspoň ty se mnou soustrast měj, vodičkou svatou rány smej.“ Umyje ho a napojí – však nemoc zlá se nehojí. „Půjdu na Svatý Kopeček, dvé stříbrných dám srdéček. Přijmi dar, Máti Kopecká, vypros, ať zhyne nemoc zlá!“ Stříbrné srdce, krásný dar, však mocnější je kletby čar. Hledej si jinde pomoci od milého svého nemoci. „V Prostějově je svatý kříž, na něm je bledý Pán Ježíš. Hlavu svou sklání s oltáře, tam půjdu, ať mne pokáře. 37 Vyzpovídám se ze svých vin, snad si mne všimne Boží syn“. S kříže se na mne podíval, v srdci mém stichl bol a žal. Běž, děvečko, už běž domů, neklň už nikdy nikomu. Na to jsem já smrt podstoupil, abych svět z kletby vykoupil. 38
OPILEC. (Překlad.)
Týden je ukončený za boží pomoci. Proč otec nepřichází? Vždyť už je k půlnoci! Bojácně lampa mžiká, děti se kladou spát, jen matka k nim se sklání a vzdychá tisíckrát. Tam ubohá se plíží ven z domu v noční tiš, ví dobře, kde jej hledat, zná onu pustou skrýš. Tam našla opilého, půl mzdy už prohýřil, prosí jej, by šel domů, lát jemu – nemá sil. Už dovlekla jej k bytu, kles němý na lože – a ona kleká k lůžku: Můj Bože, Rozbože! 39
PANIČKA.
Co je pravda – hezká byla! Na gruntě se narodila, jenom že jí zcela, zcela selská práce nevoněla. Chlév jí smrděl, šminku v líčku, pálila si rusý vlas, a když přišla na mlátičku, ptávala se: Was ist das? Učila se malovat na plátně i na papíře, frančině a rondem psát, trochu brnkat na klavíře, nedbala o lán ni louku, toužila jen po klobouku, po pánu a žití v městě. Ihned po svatební cestě salony si zřídí skvostné, v toillettě přemilostné bude chodit na návštěvy, na dýchánky, hry a zpěvy, do divadel, na koncerty – samé plesy, sny a žerty. Všechna srdce pánů zajme, kuchařku a kojnou najme, a též jiné služebnictvo. Závidět jí bude lidstvo. Bude mít svůj automobil, a když do vsi přijede, 40 kdo pak by se nedozlobil? Dámu sekat dovede! A skutečně, pán se našel. Trápil ho sic trochu kašel, byl již trochu vyšeptalý – inu, kavalír to zralý. Hrdě jedou do města tisíce a nevěsta. Ale potom přišly mráčky. Pán se nabažil své hračky, po kavárnách jen se válel, pil a hrál jí celé noci, tisíce jí rozkutálel, až tu stáli bez pomoci. Elegán dřív – tvrdě, cize posýlal ji pro peníze, a když doma neměli, nadával jí „selských hřbetů“, hned ji stavěl do zelí a ji z domu vyhazoval, jak vyhaslou cigarettu. Kdo ten strastný osud zkoval? V dlouhých nocích v hořkém pláči horkou slzou lože smáčí, do vrásek se tvář jí stáhla, šlape klobouk, po němž práhla, krutý los svůj proklíná, na dědinku vzpomíná... 41
NÁPIS NA KONÍRNU.
Koníčku můj sivovraný, proč jsi smutný, ustaraný? – Jak pak se mám veseliti při takovém živobytí? Nedokrmíš, nenapojíš, do úpadu koně honíš. Jako na psa na mne houkáš, mám-li čistou stáj, nekoukáš. Za práci mne nepohladíš, kouskem cukru neosladíš. Do kopce mě bičem šleháš, s kopce zase uzdou trháš. Nechápu-li choutku kterou, hned tě všeci čerti berou. Neohledáš moji nohu, nestonám-li na podkovu. V žlabě obrok ležet vidáš – a zubů mně neprohlídáš. Jsem-li zdráv, nic nepocuchám. Nech mi ohon proti muchám. 42 Až kdys dojdou moje síly, nedej, by mne rasi bili. Rač mne zabij vlastní rukou, sluhy svého netrap mukou. Odplatí ti Kristus v ráji, jenž se také zrodil v stáji. (Dle novoyorského vzoru.)
43
LEGENDIČKA.
Šel Pán Ježíš v hory doly, za ním svatí apoštoli. Hoj, vy moji apoštoli, proč jste smutni, co vás bolí? „Jidáš nemá ani groše, bída se mu dívá z koše. Škorně se nám otvírají, paty se nám prodírají. Bože můj, jak budem živi, o to jsme my starostlivi! Kdyby aspoň byla role, žita, hrachu ve stodole!“ Apoštoli, srdce zlatá, pohleďte jen na ptáčata: Nesejí a nežnou v poli, nesvážejí do stodoly. A přec Pán Bůh starostlivý všechny šatí, všechny živí. Popatřte i na lilije. Která přede? Která šije? 44 Pravím pak vám: Nevyrovná se jim roucho Šalomouna! Kvítko prosté, rozeskví se, sotva vzroste, pokosí se. Přec se Otec z léta, z jara o každé to kvítko stará. Každé ve svém srdci nosí, dá mu slunka, dá mu rosy. Na vás, kteří se mnou jdete, nezapomněl, nemyslete! Po Království Božím bažte, spravedlivi být se snažte – a Bůh přidá, aby tělo také hladem neumřelo... Když to řekl Mistr milý, všeci se zas veselili. 45
LUDMILA U JESLIČEK.
V Betlémě v chudém chlévě sní dítě v jesličkách, rozkládá ručky, hledí, kdo ruku k němu vztáh? To měkká ruka Matky, panenky Marie, to pastýřů jsou dítky čisté jak lilie. Ty přicházejí z polí a nesou dárky své a líbou dítku ručky k žehnání zdvižené. A hle, tam hvězda krásná tři krále pobídla, ti nesou zlato, myrrhu a vůni kadidla. To všechno pro to dítko, jež chudé v jeslích spí a nese světu spásu a pravdy tajemství. A za matičkou Boží přichází Ludmila, by Kristu do jesliček svůj dárek složila. 46 Neb ON to byl, jenž pravil tak vážně, dojemně: Co malým učiníte, to učiníte mně! A protož spějme všichni k těm jeslím s hřivnou svou – a každá česká děva buď dobrou Ludmilou! 47
MORAVĚ.
Tvé lány úrodné se vlní v ševelu, tvé vrchy svobodné s vížkami kostelů – Tvé hrady na skalách, tvých proudů hlubiny, tvá města vzrušená, tvé snivé dědiny – Řady tvých jabloní kvetoucí do polí, vrby kol potůčků, silnice s topoly – A s výšin skřivani pějí své pozdravy – – – toť krásný obličej mé drahé Moravy. Však v srdci bouří to, divoký v úlech boj, hesel to víření, vášní to nepokoj – – – Ó země drcená, skrčená, zmítaná: V čí náruč skloníš se? Krista či Satana? 48
PíSEŇ O ŽNÍCH. I. DO POLE.
Anděl Páně – vstaň kdo dříme! Chlebíčka se nedospíme. Hvězdy v noci čistily se, dnes nám Jasné nebe skví se: Vzhůru! Svatá Markyta vede žence do žita. Křepelka volá: Již jdou žat! Ženci s kosou nohou bosou pojďte kvítím, pojďte rosou, a vy žnečky jako višně vystupujte sobě pyšně: Obilíčko dozralé skládá hlávku ospale. Křepelka sténá. To je řad! A teď kleknem k otčenáši, ať Bůh žehná práci naší! Aby tělo bylo pružné, ať si každý stébel užne, opáše se v úpoly – Tak prý záda nebolí! Křepelka pláče: Kam se dát?!... 49 „Pomáhej Pánbůh!“ „Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědečku!“ „Tak jenom děti, važte každou chvíli! Co je to hoch jak máslo májové! Dlaň bude černá, ale chlebík bílý – nuž, hleď si každý pilně práce své. Hle, pro chléb musí s klasem padnout květ: tak z ruky do ruky to žádá svět. S radostí žněte! Zlato celým lánem je naše, naše! Máme svobodu! Teď, Bohu díky, rolník je svým pánem a může sloupem býti národu. Leč stará pouta nezlomí se v ráz – tož pracujte! Jeť život krátký klas: Dva týdny zelená se, dva se metá – odkvétá – nalívá se – osýchá – pak těžkou hlavu nachýlí ti léta, a bílá s kosou na ni pospíchá, radostně vidí, že jsi dědeček a hlavu sejme ti jak věneček... My odejdem – však roli pluhu lačnou tu necháme, a syni bujaří, kde nám smrt uťala, tam chutě načnou Bůh posílí je a jim udaří! Ti budou orat, mrvit – třeba krví svou, až celá vlast nám zkvete svobodou!“ 50 II. NA POLI.
Sekej, synku, bez hřebínků, nenechávej pod kosou – ale kosou nezavaď mi o noženku o bosou! Odbíračky, berte klásky, hlavy nepozdvihejte – ale chudým sem tam z lásky také klásek nechejte! Zažínejte, ať se lipky dožnem vonné, košaté – tam ti dám, můj chlapče hybký, jabko pěkné buclaté. Veselme si zpěvem pole, jásejme s tím skřivánkem – až se dožnem konce rolerole, pošlem synka se džbánkem: Tu máš, synku, tu jsou džbánky, chladné vody přines nám, dones vína ze studánky, však ji roubil Pánbůh sám. A ty, malá holka, nyní do dědiny doběhni – a vyřiď tam hospodyni, že je slunko v poledni!... 51 Hospodář: Hola, chaso z vesela! Už je chvíle oběda – Hleďte, jak se z mísy kouří rybí kost a lebeda! Kmet: „Rač Bůh žehnat!“ „Nedáme se odehnat. Pojďte s námi, dědoušku!“ Kmet: „Kdo upracoval se až do úpadu, rád k plné míse v trávu ulíhá. A dobře tak. Jen pohovte si v chladu – co pořád běží, skoro dobíhá. Vy, chlapci, doskočte si k říčce naší – hrá v stínu vrb tam voda křišťalná. Však dejte pozor. Vodník prý tam straší! Ať nestáhne vás! vy jste naděj má! Ty, starší, budeš rukou dělat v poli – ne každý pták je orel nebo páv –; Benjamin půjde hlavou lámat školy, by uměl hájit lidu svému práv! A vy, děvčata, věnce vijte v chládku, ať ověnčíme kosu, vůz i srp! Ty věnečky si nechte na památku svých mladých časů – vadnoucích to chrp: Co nevidět z vás budou hospodyně – ve tváři úsměv lásky mateřské. 52 Pak buďte dbaly – nikdy ruce v klíně – však víc než ruce udbá očí dvé! Muž v domě hlavou, žena je v něm dušíduší, v domácím tichu, tam má říši svou; hned uvidí, kde vráska soulad ruší a uhladí ji dlaní laskavou. Zbožna a pilna – příkladem je dětem, je těchou muži, útrap náhradou... Tak chaloupka-li každá bude květem, vlast celá bude rajskou zahradou!“ III. Z POLE.
Zpěvulenky, dozpívejte, děvulenky, dožínejte, slunéčko je nad horou, s žebřinami koně jdou. Hybce snopy podávejte, vrchovato nakládejte, koně hrabou, frkají, cvrčci z rosy cvrkají. Zvolna kolem Boží muky! Modlete se – svaté zvuky z dědiny k nám dozvání: Anděl Páně, klekání! 53 Dobrý večer, ženci! – Dej to Bůh! – A hned rozvýskli se: Ichuchúch!... Žnečky, ženci rozesmáti, do dědiny vůz se klátí, s vrat se zdvihá závora! Jucha, ženci – haha hihi – pacholek už tahá čihi do dvorečka do dvora! Ichuchú! Honem dolů snopy k snopu, ať je plnička až k stropu stodolenka, stodola! Džbánek půjde do kolečka, do kolečka žnec a žnečka i hlavěnka dokola! Ichuchú! Panímámo zlatázlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnce ze samého zlata! Aničko, tys mezi námi růže mezi fijalkami, vem ten věnec, blaha přej – šíře! chaso, šíře, hej! Anička: „Pánbůh naděl Vám synků, co je kvítí v tom vínku! Pánbůh naděl Vám dcereček, co je ve věnci zrneček! 54 „A co hraje v něm travek, tolik dojte vždy kravek! Žijte v pokoji blaženě, jak ten věneček na stěně!“ Chasa: A kdys v poslední žatvy čas, nechť Bůh do ráje požne Vás! Pozdrav Pánbůh! Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědoušku! Pojďte s námi do kroužku! Už jste svezli? – Bohu sláva! Zima po létě se ptává. Teď se volně proskočte, po staru se zatočte! Když se mladí dobře mají, staří jenom vzpomínají, sedí v teplém kožichu a jsou pěkně potichu... CHASA V TANCI.
Podivte se, hospodáři, jak se nám to kolo daří! Podivte se, hospodyně, jak se s námi točí síně! Podivte se, tak se v kole mlátí žito po stodole. Ichuchú!! Ichuchu! Ichuchú... 55 IV. O HODECH V HOSPODĚ.
Muzikanti, to jsou hoši, hrají k ráji vesele, kde jsou svatí popelatí, růžky mají na čele. Alou, rozstoupni se kolo! Hudbo, dobrý pozor dej! Pojď, Maryšo, máme solo, zazpívej a zadupej! Hrej, muziko, hrej! Zatoč se mi, růžičko má, na dobrou noc do kola! – A já se ti nezatočím, já musím jít do pola. Jdi si, milá, rozpustilá, i já půjdu do pola: Míra už mě odměřila, král mě brzy povolá. – Hrej, muziko, hrej! V poli budu šavlu nosit místo kosy zmodralé, šavlí budu hlavy kosit za svou vlast a za krále! Hrej, muziko hrej! 56 ŠVEC.
To je dětské, starosvětské – ale Vídeň! – pravím vám... Pst! hle, já vám po vídeňsku zatančím a zazpívám – Chasa: A co nám budeš tu vídensky žvančit! Jiná: Doneste pometlo! Švec bude tančit! Švec: A na truc zatančím! – Rozstupte kolo! Jeník: Teďka my tančíme! Zaplať si solo! Podruzi: Což pak jen sedlák smí na muziku? Švec: A což jsem pásl s ním na trávníku? Jeník: No, no, ty rozumný! Švec: Nebyl’s než za humny! Jeník: Co? – Já jsem císařský muž! Švec: Zavěs ty bubny, jazyku schlubný! Jeník: Řemeslo chmelem ti zarostlo už! Švec: Vidíš ten nůž! – ? – – – Ženské vzkřikly – odskočily – v hodinách tři čtvrtě bily. Starosta už stavil sklenku, vstával – už ho zdvihal hněv: Slyš! Tu hlásný troubí venku ticho – ticho – ký to zpěv? – HLÁSNÝ.
Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, 57 měsíc padá v studánku – vy hýříte u džbánků! Doba skokem pospíchá, letí, ani nedýchá, náhle půlnoc udeří – a smrt stane u dveří. Do tváře vám zaciví: Pojďte, pojďte, svárliví! Honem, přítel nepřítel – já nehledím na pytel! Hlupákům i mudrci dívám se jen do srdcí, a kdo žil tu v pokoji, pokoj dám mu po boji. A kdo křesal nevoli, toho srdce rozbolí: Proč údolí slzavé měnil v peklo řeřavé? Život trvá málo let, opadne jak jarní květ, a pak zajdem – kdo ví kam, kde se najdem – Bůh ví sám... Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, nad horou se prochvívá Boží metla ohnivá!... 58 V. Povodeň.
Mračna spadla! Příval! Příval!! Pán Bůh s námi! Modré blesky srší tmami – Perun pere nebes kuli – do kouta i muž se tulí. Déšť se leje, leje, leje, až se země z hlubin chvěje. Jako s jezů vody řinou, údolinou řeky plynou, mosty berou jako třísky, chytají se kolem vísky, přes role a strž a hloží proud se množí – soudy Boží! S vížky pláče, sténá, vzlyká zvon; – umdlívá – bumbim – bám – Pane, sám ty shlédni k nám! Nad ohniskem bába říká, do čtyr větrů vodou stříká: „Ty sběři klatá, která se letem přenášíš světem, od tváře Boží svržená s nebe v propast a hloží: Poraziž tebe, 59 protiv se tobě a tvojí zlobě Trojice svatá! Kyrie elejson!“ Příval duní, duní, duní, celá země už je tůní... „Vichřice, vichry, mračice, mraky! Obracím já vás na hory, skály, na pouště v dáli, na kterých neorá a k Bohu nevolá, neseje žádný. Tam sobě hrejte, Tam přebývejte! Kriste elejson!“ Proud se leje, leje, leje, nad babou se chatrč chvěje... „Zaklínám já vás, návalné davy, ve jménu Boha, jehožto slávy plno je nebe, plna je země! Zaklínám tebe, ďábelské plémě, 60 ať tebe zkruší Hagios theos! Ischyros theos!! – Zachraňte duši!!! – – Kriste elejson“.elejson.“ Potopa se vzmáhá, vzmáhá, kdo neutek’ – marná snaha. Ovčírny i ovce plavou, unášeny vodou dravou, střecha skáče pod chaloupku... S horní vsi hledíce v hloubku nad svých statků troskami lomí lidé rukami: „Ježíši Kriste! Jaká to spousta! Po hladném hostu nezbylo sousta. Zloděj, ten aspoň kouty stát nechá. Voda i s těmi do moře spěchá. O Božím živi – nemáme hvězdy, však ve Tvou pomoc doufáme vezdy! Smiluj se! – k nebi zdviháme děti: Nevinným aspoň anděl nech sletí!“ Hlas Boží: Utište se! Já, jenž s výšin patřím, do srdce jsem lásku vštípil bratřím: Svůj se k svému věrně přitulí – potom nelze, byste zhynuli! 61 VI. NOVÁ SETBA.
Věnečku můj z rozmarýnu, vila jsem tě v lípy stínu, vila jsem tě helekajíc, rozvíjím tě naříkajíc. „Neplač, nekvil, dcerko milá!?“ – Ráda bych já netesknila – vojna vzala synka v poli, voda chlebík ze stodoly. Podzim na strakatém koni s babím létem už se honí, babí léto smutně lítá, pluh se černou půdou kmitá. Tatíček náš orá, orá, aby pšenka byla sporá: Co z horní vsi uštědřili, sejem v dlaň Tvou, Bože milý! Roď se, pšenko, rod’ se čistá, jak byla máť Jezu Krista, roď se čistá od plevele, buď nám k spáse, zbav nás žele. Žehnej, Pane nade všemi, matce chleba, české zemi, déšť nech rosit, slunko zářit, rač nám naspořit a dařit! 62 A vy, milí naši svatí, dejte svojí setbě zráti, ať se z duší nevytratí, ale v rajskou žeň se zlatí! Vyšlo v „Sedmikrásách“ r. 1895.
DOMÁCÍ POŽEHNÁNÍ.
Náš Otče, jenž jsi na nebesích. Tvé jméno svěť se v žalech, plesích! Přijď svaté království nám Tvoje, v němž vládne láska, tichnou boje. Tvá vůle plň se tvory všemi jak na nebesích tak na zemi. Dej tělu, duchu chléb vezdejší, by vzrůstal v kráse velebnější. Přej odpustivším odpuštění, dej vítězství nám v pokušení, zbav zlého nás a uhas plamen, ať s Tebou radujem se. Amen. 63
ALLELUJA! ALLELUJA!
Den vzkříšení! Zář rozplašila chmůry a plesným zpěvem zahlaholil chrám; už setřásli jsme s volných ňader můry a slibné jitro usmívá se nám! Vstaň, město rodné, tvoje hanba přešla! Vstaň, matko naše, povalen tvůj vrah! Teď hvězda slávy ze mraků Ti vzešla, vem žezlo své a zahal bedra v nach! Seď na trůně a spravedlivě kraluj, buď žírné Hané kněžnou Libuší, co cizího, vše povaluj a spaluj, jen domácí skvost tobě přísluší! Buď srdcem Hané, dobra učitelkou, tvůj hlas nech děti bludné svolává, měj na očích vždy budoucnost tvou velkou, a královnou tě uzná Morava! Ó rodné město, uč své děti lásce, jsme rodní bratří, Češi, křesťané! Ó pomozme, když bratra zříme třást se, ať nový boj nám v srdci nevzplane! Vždy hajme práva, a vždy půjde s námi Bůh, jenž nás vedl k slávě trýzněmi, pak nic nás nezadrží, neomámí, svět skloní se, když řeknem: My jsme my! (Verše tyto vyšly 28. října 1892 ve slavnostním čísle „Hlasů z Hané“ po dobytí obecního výboru českou stranou. V hudbu uvedl Ez. Ambros.)
64
ROLNICKÁ.
Vychází slunko, jarý den, hrá rosa v osení, též rolník šťasten, svoboden chce slavit vzkříšení, chce tělo sílu, volnost duch – kde svoboda, tam Bůh. Sedlák je míru milovný, on nenávidí zbraň, když třeba, cep zná bojovný a potře vrahů saň, Hajme své rodné půdy pruh, kde půda, tam je Bůh. Chléb dává králi, žebráku ta tvrdá naše pěsť, nutíme hroudu k zázraku, z ní člověk stvořen jest. Mohutně zem náš brázdí pluh – kde práce, tam je Bůh. Skřivánci pějí nad hlavou a chválí Boží svět, a z meze ručkou modravou nám kyne jarní květ. Tu modlitbou se vznáší duch, kde zbožný duch, tam Bůh. 65 Rolník zná práce slast i strast, on cení práci všech, rodinou velkou jest mu vlast a bratrem každý Čech: Milujem svornost, družný ruch – kde láska – tam je Bůh!
MODLITBA.
Tvé slunce, Bože, svítí na hrad i sad i ves, Ty, Jenžto šatíš KVÍTÍ, dej nám též CHLEBA dnes! My, Pane, ořem, sejem, Ty ale dáváš vzrůst – a proto chválu pějem Ti ze srdcí a z úst. Ty jenom símě v hrobě sám budíš k životu – a proto skřivan k Tobě se vznáší v jásotu: „Dík, Otče, Živiteli, jenž v perly měníš pot! Žehnej nám život celý a veď nás do výsot!“ 66
Dru MOŘICI HRUBANOVI K PADESÁTINÁM.
Náš dube hanácký! Z kypřiny Kobeřic rozkládáš k výši mohutné své tělo. Už padesát let přes ně přeletělo, ty ale klidně můžeš sobě říc: já stál vždy pevně, ať to kolem hřmělo. Ať lůzy smečka lála nevěříc, ať bylo kolem dusno, neveselo, ať jenom pochyba ti zněla vstříc, tys nezachmuřil nikdy strachem čelo: Tys dubem stál, ať kolkolem to hřmělo. Hrdina! Vůdce lidu! Jasná líc! A víra pevná, až se peklo chvělo! Když mnohé srdce už si zoufat chtělo, Tys rostl v síle, rostl v lásce víc! Vždy stál’s jak dub, ať blýskalo a hřmělo. Zpočátku téměř sám Tvůj Blaník váhal spíc – však zvolna kolem tebe řad se tmělo, odvaha rostla, vojsko mohutnělo a s fanfárami táhne vítězíc. Ty stáls vždy pevně, ať to kolem hřmělo. POSLÁNÍ: Dnes tisíc pozdravů Ti letí vstříc: Kéž ještě půl sta let Tvé září čelo a plane láska Tvojich zřítelnic, byť hromů tisíc nám kol uší hřmělo! 67 Doslov.
Nevím, co mně to napadlo, psát hanácky. Daleko od Hané, až za Alpami, v Teplicích u Běláku, v poněmčeném kraji, mně v noci koncem letošího srpna zazněla v hlavě hanácká melodie – a za dva dny cestou domů povstala skoro celá knížka. Už před 15 lety, když dělaly rozruch Sládkovy „Starosvětské písničky“, animoval mne řed. Ezech. Ambros, abych napsal knížku pěsniček hanáckých. Složil jsem jednu, ale pozornost má obrátila se jinam k časovým potřebám. Lépe pochodil u p. Dra. Ond. Přikryla, který od té doby složil hanáckých písní kopy. Přicházím-li se svou trochou do mlýna, činím to hlavně proto, abych splatil dluh své rodné hroudě a abych hanáckému lidu svému dal do ruky knížečku, která by jej volala k samému sobě, k jeho lepší minulosti a krásnější duši a povaze. Švábenský farář P. Jan Vyhlídal, neúnavný kronikář Hanáků, jemuž jsem první přehršlí svých pěsniček poslal k „profokarováni“, odepsal mi: Milé„Milé kamaráde! Přešil sem nahonem Tvy pěkny pěsničke – ale pozorojo, že hodně nadlizáš a podmaščoješ Hanákom“.Hanákom.“ – Ano. Z daleka člověk vidí doma všechno pěkné – ostatně myslím, že ledakterý obrázek zachází hodně do tmava tak, že se někteří Hanáci na mne i dohněvají. Ale to nebudou ti praví, jenom ti odrodilí. 68 K dosažení výchovného účelu přidal jsem řadu jiných svých veršů, které jsou hanácké jen duchem, ne dialektem. Nářečí hanácké připadá mi jako temnozvuká viola oproti tenkohlasým houslím češtiny. Nástroj můj se mi zalíbil a doufám, že se k němu častěji vrátím, bude-li tento nesmělý pokus na Hané vlídně přijat. O souhlas cizinců nestojím. Na konec vzdávám srdečné díky milému našemu mistru Janu Köhlerovi za veselou obálku. Hanáci, držme se! A držme dohromade!
V Prostějově na Povýšení sv. kříže 1912.
KAREL DOSTÁL LUTINOV.
69 Obsah:
Předmlova5 Haná7 Majolenka8 Vrba9 Svatá Otylýka10 Ballada12 Véstraha14 Vdovec15 V hospodě17 Kvinde18 Hlóčela19 Sód20 Vojanská22 Nad hrobem dítěte23 Kázani24 O dochtora25 Stanovisko liberálů26 Ba šmaka26 Lidové umění27 Nápis na školu27 Ščétovském28 Parodie28 Kdo néni k jidlo, néni k práci28 Tajč29 Drátařská30 Trófá si31 Vénešné31 V kole32 70 Na hanáckym Olympo33 Tmavé obrázek34 Prokletý milý36 Opilec39 Panička40 Nápis na konírnu42 Legendička44 Ludmila u Jesliček46 Moravě48 Píseň o žních49 Domácí požehnání63 Alleluja! Alleluja!64 Rolnická65 Modlitba66 Dru Mořici Hrubanovi k padesátinám67 Doslov68
E: tb; 2004 71
Bibliografické údaje

Nakladatel: Archa; Horák, Václav
(Nákladem revue „Archa“ /Nový život/ v Prostějově. Expedice v administraci čas. „Ječmínka“ v Prostějově. Tiskem Václava Horáka v Prostějově.)

Místo: Prostějov

Vydání: [2.]

Počet stran: 72

Věnování: Hruban, Mořic
(Slavné olomucké obci hanáckých svatých a jejímu čestnému starostovi, slovutnému pánu Dru Mořici Hrubanovi, náměstku zemského hejtmana věnuje autor.)