SVATÁ OTYLÝKA.

Karel Dostál-Lutinov

SVATÁ OTYLÝKA.
Nevím, co to stihlo myho milyho? Pomátl se na rozomo? Oko boli ho? Z konca návsi jož se jindá ščořel z daleka – a včel, dež se potkat máme, hajde otěká. Jindová jož na pul mile na mně kévával, dnes šil zrovna vedlivá mně, a mně nepoznal. Chodák slepé, co pak mo to spadlo do oči? Mně se žalem pro mrzáčka srce rozskoči. O Brahovic za dědinó stoji kaplečka, tam přebévá divotvorná moja vězdička. To máš, svatá Otyléčko, svičko pod obraz, protře oče Vincko mymo, ať mě pozná zas. 10 To máš, svatá Otyléčko, svičko fontovó, rožni světlo, ať mně chodák vize poznovo. Ale Svatá od oltářa hlavó otáči: „Jeho oče só jak rysi, on má – bohači! –bohači! –“ „Ale nic si, baroško má, z teho nedělé, šak on ešče ani s drohó néni v kostele!“ 11