VDOVEC.

VDOVEC.
Dež mo žena omirala, sleboval ji svatosvatě, že se s drohó neoženi, debe bela v samym zlatě. Měl jo než – a bral to vážně – ale všode scházi mama, matka dětom anděl strážné – má jich nechat serotkama? Trefoje se dryčná robka – Ale sleb! Co řekne stará? Smotně stává o náhrobka – tode hrob – a tam je fára. Za nebožko modlivá se, věčny světlo svěť ji, Bože, abe nehde v nočnim čase nechodila strašet može. Pul srdca má o nebožke, a pul o nové a děti – má vzit složke nebo dróžke? Bože, je to ževobeti! To ho osvitil Doch svaté; Skróšené šil na hrob k ženě: „Nebožko má, rozsoď sama!“ volal k zemi skormóceně. 15 „Seš-le ješče proti temo, abech děťom tvym dal matko, ozvi se mně těžkó zemó, moje drahy nebožátko. Bodeš-le šak s tichó došó, neozveš se, nepromloviš, znameni to bode jisty, že seš pro to, že nám svoliš“. Poslóchá – a v hrobě ticho... Pámbu zaplať! – leti k fáře – a než měsic minol drohé, s novó stál jož o oltáře. 16