Prokopu Chocholouškovi.
Třesou orli perutěma,
blesky srší z jejich zraků,
divné zvěsti přinášejí
od Srbínů, od junáků.
Usedají na dub starý,
vzkrákorají v okamihu:
„Nesem zvěsti z dálky, z dálky,
přilétáme ode jihu.
Viděli jsme mešit báně,
slyšeli pět muezíny,
viděli jsme v krvi tonout
krvelačné Moslemíny.
Slyšeli jsme jásot raje,
pušky hřímat, handžar zvučet,
děsnou búru od Balkánu
k Carhradu a k Moskvě hučet.
[65]
Srazila se mračna dvoje,
mračno v mračno blesky vtíná –
„Allah, Allah!“ – „„Urá! Urá!““
odpovídá junačina.
Drtí se a kříží, syčí,
krvavý déšť z mračen teče –
„Svatý Savo, za Kosovo!
Víc se Turčín nevyseče!“
A zas bouře, hrom a blýskot,
divoce se Balkán chmuří:
„Urá! Urá! do Carhradu
svatý kříž vznést na cimbuří!“
***
Prokope, náš sokolíku,
neslyšels té bouře z hrobu?
Neviděls, jak záře vzchází
nad Slovanstvem od východu?
Neožila duše v Tobě,
nezplesalo srdce v hrudí,
když Tvá raja mečem sáhla
opět sobě do osudí?
66
Nezabouřils na hrob kletý,
nezalkal jsi přežalostně,
že Tě právě tehdy, tehdy
svírat musí nelítostně?
Nezachvěla se Ti ruka
toužíc dopsat svoji knihu?
Běda! záře neviděl jsi,
neslyšel jsi bouře z jihu!
Uletěls nám, sokolíku,
nedočkav se její rána,
neslyšel jsi od Balkánu
dojemné to: „Hossianah!“
Neviděl jsi Černohorce
bohatýrskou slávu množit,
nespatřil jsi Bulhařína
po věkách si zavelmožit.
Nevíš, že Tvá bědná raja
namočila handžar v krvi,
a Tvé knihy dopsala si
sama slavně oddíl prvý.
***
67
Ale co to? Hercegovci
v skalách stojí opět v hněvu?
A krev česká, slovanská krev
prapor zvedá v Sarajevu?
Jaký prapor se to vzdouvá
na junáckém městě starém?
Slovan – Slovan zvítězil to,
Prokope – hle, nad Mostarem!
A ti hoši, ta krev česká,
hle, jak každý rychle zvyká –
hej, to jsou ti odchovanci
Jiřiny a PalceříkaPalcéříka!
Taký zápal z Tvého Jihu
přinesli si – věru dolů,
že svou krví dokončili
pěknou jednu kapitolu – –
Prokope, náš sokolíku,
zdali ještě Čechy slujem?
Klatbo věčná! toho bijem,
do koho se zamilujem!...
68