VLASTI A SVOBODĚ.
[5]
(1869–1882)
[6]
Českým Sokolům.
Na bratném jihu sokolnictví v květu –
kdo nejlíp rube, nejlepším je Sokolem...
I Češi ukázali zobák světu,
když kalich páně zalesknul se kolkolem.
Ba na Hostýně do Tatar když bili,
na křídlech sokolích svou slávu roznosili,
a u Domažlic nepřátelé zapřisáhlízapřisáhlí,
než Čecha viděli, už domů táhli!
Hoj, tehdy kvetly sokolnictvím Čechy,
kdo nejlíp rubal, nejlepším byl Sokolem...
A zůstal národ Český bez potěchy,
zášť, pomsta rudě kvetly kolkolem.
Však sotva že se rozednělo zase,
kdo první hroužil v našem modrojase?
[7]
Kdo ohlašoval vítězství nám nové?
Hoj, naši jaří čeští Sokolové!
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Vy čeští ptáci, hotujte se k práci:
Vlasť zvolna k dávné slávě se nám vrací,
a vlasti třeba dobrých, statných synů,
vždyť náhle ocítit se může na Hostýnu,
vždyť musí vymanit se z podruží a panstva
a vydobýt se slavně do Slovanstva.
Boj pravdy nastal – budoucnosti dnové
nechť rádi vzpomenou Vás, čeští Sokolové!
8
Žaloba.
Celému světu z rozechvělé duše
tou písní žaluji...
Na plecích bohy maje,
pokojně lid náš přišel v požehnané kraje.
Jsa z orby živ, nezvedal nikdy kuše,
ni mlatu, leč – kdy soused vrah
roznášel smrť mu po nivách.
Lid český jatce nevraždil, ni neotročilneotročil,
a věře v přírodu – praboha bohů,
rozséval mír a lásku, kamkoli jen kročil,
klas z potu vstal, kde zastavil svou nohu.
Lid český nepálil, a když mu víru Krista
přinesla ústa slovanská a srdce čistá,
rád prsa otevřel, ač nebyla mu darem,
neb lid náš lidským byl i v náboženství starém.
Však pod záštitou víry Karel Velký, svatý
Slovanstvo vraždil svými biskupy a katy,
a jeho Němci podnes od příchodu Čechů
z té půdy nedali jim sousta beze vzdechů,
brať štvali na se a na otce syny,
neb vražda byla vírou jejich pravou – –
9
Již Samo plašil vrahy z domoviny,
a věru se zkrvavenou je hlavou
z té země zmateným a divým rojem
vybili Záboj se Slavojem.
A Ludvík vrah, stohlavá dračí hlava,
jenž v Řezně oslepil nám Rastislava,
ten chýže pálil nad sirotky v pláči,
byť co rok ztratil jednu hlavu dračí.
A když umdlela vraždou jeho ruka,
zval Arnulf barbary na Svatopluka,
a co nestačil splenit Němec dravý,
zpustošil Maďar vpadnuv do Moravy.
Velehrad svatý, Děvín v rumech leží,
lid z chýží rozehnán a zbiti kněží,
umlkl zpěv – pták s hrůzou uletoval,
pláč v nebe bil, a bůh se neslitoval!
Bůh dopustil, by Ota krvelačný
krev sedmi set Bodrců jatých prolil
a kněze na kůl narazil a skolil,
dál v Čechy vale Meziborský mračný
pluk, který pouze z lupičů byl sebral.
Však Boleslav se lidství nedožebral:
vrah Durynk pobit, pobit s ním byl Sasík
a černou duši vydech’ dravý Asík. –
10
Mám žalovat na neustálé vpády
těch Otů, Jindřichův a na úklady,
kterými pokořilo zlato Němců kleté
velkého Břetislava? Dosud u nás kvete,
ach, dosud u nás kupných Prkošů je mnoho! –
A kdybych vyčet’ krále naše do jednoho,
který že nemusil pout římských s rukou třásti
a s mečem v ruce nestát na pomezí vlasti? –
Ty jiskry od Rýna z hranice Husi
se rozletěly zemí, a vrah věčně kletý
na malý, chrabrý národ vedl celé světy,
že krví naběhly po nivách trávy, květy;
že z hrdélka pták písně nevyloudil,
neb kolem spáleniště potok proudil
tak krvavý, že ves tvor prchal zmámen.
A vrahem kněz byl, jako barbar rusý,
a soudcem jediným byl meč a plamen!...
Však česká sláva bez vesel a křídel
přec zaletěla do všech světa sídel.
Však sotva rolník počal chápat se zas rádla,
a sotva půda sdupaná zas květem zmládla:
hned přišel vrah – nejlepších, nejstatnějších synů
krev tekla s lešení před tváří boha v Týnu!
O, dobo příšerná! Kam žoldák vkročil,
klas nikdy více z půdy nevyskočil,
11
tam více nerostlo – tam není více lidí,
tam jenom krkavec teď krvavou žeň klidí.
Kdo unik’ smrti, zmizel v světě cizím...
A hle, z těch trosek chýží, palácův a hradů
vnuk počal stavět přece, znova od základůzákladů,
a mluvit, pět jazykem dědův ryzým.
Ten zapomněli vyříznout nám z úst.
A vidouce teď lepý jeho vzrůst,
kdekoli jsou, či na Dunaji, Rýnu, Labi,
strach před tím jazykem poráží dnes je, baby!
Však dobře vědí, věkové až k soudu sednou,
až jazyk český světem zahlaholí jednou,
že v prach je srazí strach, že budou slabi
své vraždy hájit před Svobodou světlou,
že hříchy otcův dětem budou metlou.
Tož na ten jazyk náš kal házejí a bláto
a z úst jej dětem rvou, svůj vnucujíce za to.
Leč z boje toho vyjde on jak z ohně zlato,
jehoť je království to, jeho žezlo příští...
Celému světu žaluji tou písní –
jsme opuštěni, ale k sobě přísni,
neb stojíme vždy připraveni na bojišti.
12
Ni slzy víc!
Ni slzy víc, teď oko blesky roň
a ze strun ruka nové vyluď zvuky!
O, prchni, obraze, skloň líčko k ňadru, skloň,
to líčko milé, plné sladké muky!
Ach, dlouho snil jsem ve tvém čarokruhu,
dost napěl se a často hlava klesla,
však nyní patřím v jiných barev duhu,
jež na klenbu se mého nebe vznesla.
Ni šeptu víc, tedteď hromu slyším hlas,
jenž líným spáčům hrozí z mračen trůnů;
jen nechať zahřmí, jeho blesk a ráz
mně naladí a rozezvučí strunu,
že každý ton jak orel napne křídla,
jenž smělým letem k slunci zří a krouží;
a jako meteor s hvězdného sídla
se rázem do útroby země vhrouží!
Jak vězeň zastená, kdy v spjatou dlaň
svou pečeť nelítostný řetěz vtlačil,
jak jelen zaslzí, když tichou laň
mu jeden výstřel navždy urvat stačil.
13
Jak skála zahučí, když těžké chmury
svým žhavým dechem prales nad ní protkly,
jak národ zabouří, když vrahů stvůry
se hříšnou rukou svatých práv mu dotkly!
Jak meče zazvoní, kdy vrahů sbor
se náhle polem s domorodci potká,
a zahřmí jako pásmo věčných hor,
když hrom za hromem klíny jeho protká.
Jak moře zakypí, když bouře divá
z vln obrovité věže nad ně staví,
a zmlknou jako lidu píseň tklivá,
když památku svých mučedníků slaví.
Ni slzy víc, nám jasně zřít je v svět,
nám z tůní časů lovit duchů perly,
nám s orlem k slunci pustit jest se v let
a odvrhnouti snivých tužeb berly.
Jak slunce z prahor heslo naše svítá,
a z dráhy lidstva bílé mlhy shání,
i puká rouška noci vzdorovitá
a lidstvo vítá první zábřesk ranní.
14
Vzhůru, lide český!...
Vzhůru, lide český,
zvedni prapor svůj!
Ze sladkého snění
už se vzpamatuj!
Dopěj píseň slavičí,
ať vrah hvozd tvůj neničí,
ráznou zanotuj!
Máš ty, lide český,
ústa samý zpěv,
leč kdy cizák v zemi,
ať z nich hřímá hněv!
Hoj, jsi dosud Husův lid,
nečestno ti robem být,
sílu svoji zjev!
Máš ty, lide český,
srdce holubí,
ale vrah kdy v zemi,
hahoj na sruby!
15
A co umí český cep,
věru že tím hluch a slep
vrah se nechlubí!
Máš ty, lide český,
hlavu ze žuly:
nuž, ať čelí mužně
cizí zlovůli!
Tlačí-li se v chýž jí vrah,
neopustiž rodný práh,
leda vejpůli!
Vzhůru, lide český,
zvedni prapor svůj!
Ze sladkého snění
už se vzpamatuj!
Pryč teď srdce holubí:
vzhůru, lide, na sruby,
ráznou zanotuj!
16
Ze skály šedé...
Ze skály šedé v blesků zápolení
já patřil dolů v krásný vlasti luh,
a oko zvlhlo, prsa v rozechvění –
zda pomůže nám ještě jednou bůh?
O, bože věčný! svět pln nedůvěry
od tebe obličej svůj odvrací –
jak vrah den každý číhá na nás šerý
a srdce ze sterých ran krvácí.
O, smiluj se, by opět naši rtové
svobody pozdravili prvý svit.
Či – co pokryli hrobem osudové,
to nemožno víc k činu probudit?
O, dej mi svoje požehnání svaté
a hlásat půjdu tvoje učení:
že láska – zrodí se zas v chudé chatě
a nepřátely v bratry promění.
Ze skály šedé v blesků zápolení
já patřil dolů v krásný vlasti luh,
a zdálo se mi, že v tom dálném hřmění
okovy lidstva tříská – Volnost-bůh.
17
Kalich nedopit.
Na nebi ranním první anemony
jak vítězné se třpytí znamení.
Juž s kříže sňaty dávné lidstva stony
a světem zvučí hymna spasení.
Znáš píseň tu, o, matko bolesti,
a umíš slova její pochopit?
Ach, jenom tobě lkát je v neštěstí –
tvůj kalich dosud, dosud nedopit!
Ba mnoho ještě ryzých tužeb zvadne
a mnohá skane s oka krůpěje,
než činu pravá hodina ti padne,
než bude tělem slovo naděje!
Zda na nás viny? Leda ve krev svou
že nemožno nám tvář svou potopit – –
Náš život hříchem-li a vinou zlou?
Ach, kalich dosud, dosud nedopit!
18
Však přijde čas, kdy pod korouhví tvojí
zas česká sláva náhle počne kvést;
čas, kdy se rány tvoje mžikem zhojí
a – slovo tělem učiněno jest.
Již ale stavme bdělou kolem stráž,
by hodina ta darmo nezněla:
dvakrát se nevztyčí, když prvně klesne páž
a – kalich dopit skoro docela...
19
Vlasti.
Když tvé ňadro, matko, tíseň svírá,
nad mnou křídla smutku šelestí;
leč kdy smutek tvář tvá nezapírá,
moje srdce puká bolestí.
A když úsměv líbá líce tvoje,
hoj, což srdce v těle zaplesá;
ale ty když plesáš, matko moje,
mně se otvírají nebesa!
20
Ve chmurách.
I.
I.
Znám tebe, matko svobodo,
ne po královském obleku,
znám tebe z pláčů chudiny,
z národů bědných nářeků.
Znám tebe jako matku syn,
již vrah mu zabil v objetí –
a bůh mi odpusť, retem mým
že syna chvěje – prokletí!
21
II.
II.
My putujeme Saharou
bez naděje za bouře divé,
a bůh ví, zdali poutí svou
kdes oko uzří oasy živé?
A obloha, ta lhostejně
rozsévá hvězdy nade pustou –
však bůh ví, kde náš spasitel,
by mlhu sňal nám s očí hustou!
Či není útrap skončení
a trpět nám jen v žití celém?
Či potkáme se Saharou
přec ještě se svým spasitelem...?
22
Vytrvej!
V tom boji slavném, národe můj velký,
v tom boji svatém drahé svobody
haj mužně práva vlasti trpitelky,
vytrvej v boji mezi národy!
Když na tebe se zloba řítit bude,
když luhy tvoje proudy stopí rudé,
ni slzy neprolej,
jen vytrvej!
Ten kalich protivenství dopij do dna
a nezachvěj se v slední krůpěji,
vždyť na tě patří slovanská krev rodná,
svět hledí opět k tobě s nadějí.
Ty budeš opět silnou lidstvu hrází,
na níž se kletých vrahů výboj zkazí,
jen odvahou se krej
a vytrvej!
23
Líp tobě klesnout do čestného hrobu,hrobu
než do poroby sklonit šíji svou.
Však přijdou ještě, kteří škůdců zlobu
do knihy soudů věčných vepíšou.
Ty zdoláš bouři, zdoláš vlnobití,
ty do skal zakotvíš své věčné žití –
jen svoji sílu znej
a vytrvej!
24
Starý lev.
Na Bílé Hoře lva nám pochovali,
hermelín strhli s posvátného těla,
korunu posvěcenou s hlavy sňali
a vrahu vtiskli do pustého čela.
Po dvě staletí národ mřel a mřelmřel,
a přece povstal, přece nedomřel;
a světem zavzněl jarobujný zpěv,
že znovu povstal národ – starý lev!
A národ, který po staletích vstává,
ten národ chcete znovu sklátit v hrob?
Ten národ, jehož dědictvím je sláva,
jenž nezhynul pod hrotem vašich zlob?
Či neslyšíte světem zníti zpěv,
že k činu vstává opět starý lev?
A bude žít. Juž hodina se blíží,
kdy svrhne pouta, jež ho drou a tíží,
kdy světem zavzní jarobujný zpěv,
že v nové slávě kraluje náš lev!
25
Otrokům.
Vy nejste lidmi, nejste dílem toho,
jenž tvořil člověka k své podobě,
a v něhož vložil krásných darů mnoho,
vy oslepli jste v kleté porobě.
Odvrzte již ty jasné tváře svoje,
jež larvy jsou jen bídných životů,
ať uzří každý niter vašich stroje,
ať spatří duší vašich nahotu.
Vy nejste lidmi! pryč ty lživé tváře,
jsou příliš lichou pro vás ozdobou,
neb duše hyne bez vědomí záře
a život váš jen hnusnou porobou.
Jen kámen ještě může trpět nyní,
prach otců ve hrobech se obrací –
hoj, vzhůru, vzhůru, parobové líní:
jen volnosť ku životu navrací!
26
Bůh a církev.
Evropy mořem vztekle vlny bijí
a nad ní bouří běsné mraků shony,
blesk osvěcuje tuto Kalvarii,
kdež lidu krvácely miliony!
A dosud stará Roma
proklíná kněží rtoma
svědomí volnosť, nevědomá!
O, kdybys nám dal, pane, Husa nyní!
Nalezli bychom v Čechách asi stěží
poctivých deset katolických kněží,
kteří by upálit ho byli – líní!
Ti kněží holubičí!
Had nenávisti syčí
z křesťanské lásky, již nám líčí!
Však bouř se blíží nad samé až lebky,
a hromu nepřehluší tučná ústa!
Dar svobody dán lidstvu do kolébky,
a dítě v muže rychle nyní vzrůstá
a po svém vínku sahá...
Bůh – to je Pravda nahá,
s níž církev rouhavě se spřahá!
27
V čele chudiny.
Vypučel kvítek v stínu zlatých bání,
chudobka matka nad ním ožila
a drsné ruce na čílko mu sklání,
v něž suďba tajnou sílu vložila.
I rostl synek jako jasan v poli,
že radostí byl celé rodiny,
a lidé složili v něj velkou roli,
již započít měl v čele chudiny.
A když pak dorost’, hlásal slovo boží:
od chýže poutník chodil ku chýži,
že pýcha s výše trůnu ku podnoží
jen s pohrdáním k lidu pohlíží.
Tu napínali kmeti staré sluchy
a křečovitě rvali šediny,
pod nimiž zažeh’ v plápol pocit hluchý,
pod nimiž vědomí vzňal chudiny.
I cítil, jaký žár ve srdcích pálí,
že nezdrží proud jeho žádný stav,
že sešlý lid ten stojí zas co skály
a mužně žádá svatých lidstva práv.
28
Však když zřel krev na rukou toho lidu,
jenž v poutech všednosti lkal bez viny,
jenž počal chápat kletou svoji bídu,
tu vztyčil prapor v čele chudiny.
A byl to hustý příval smrtných koulí,
když na barikádu se řadili –
tu olova kus jedny k zemi choulí
a druzí znova pušky nabili.
A když mu vedle šedý otec klesl,
řka: „Drž se do poslední hodiny!“
on nezachvěl se, bolem nezahlesl,
když dokonával v čele chudiny. –
29
Dvojí hrom.
Burácí hrom ze skrýší oblaků
a proudy tekou dolů ze mraků,
a když se blesky v zápas utkají,
na zemi hrůzou stromy padají
a lidé prchají a skály pukají.
Však jaký hrom to dole burácí,
když národ k vědomí se navrací!
Blesk rozpoutaný počne z těla rvát
tyranům bídná srdce napořád,
zem sdupe nad nimi ve hrozný mlat,
na němž zas trůny staví – junáci!...
30
Havrani.
Letěli ptáci havrani,
usedli cestou na stráni.
„Kam poletíme, braši, kam,
kde posnídati dneska nám?
Kde lupič vzal svou odměnu,
nepoletíme po plenu.
Kde blázen skonal samovrah,
nebude krkavčí náš tah.
Však tam, kde matka v bolestech
od dětí opuštěna všech
umírá vrahu pod dýkou:
potrestat vinu velikou,
tam poletíme, havrani,
tam čeká na nás snídaní.
Těm zvrhlým oči vyklovem
a vzkrákořeme nad lovem!“
31
Zrádce.
Dozuřil na Moravském poli boj,
napitém krví Otakara!
Zahynul zradou král a nepokoj
Milotě v prsou vře a hárá.
Sen klidný prchá jemu od lože
a černá vina krutě velmože
podobou ubitého kárá.
Přichází co noc zkrvaven a bled,
z ran na prsou mu krev se prýští.
„Miloto,“ volá, „zabij krále hned,
ne teprv zradně na bojišti.
Zde hruď je má – z ní vycezená krev
poteče místo slz ti na rakev,
zradíš-li krále v bitvě příští...“
Pak slyší pláč a nářek sirot, žen
a kletby padlých bojovníků.
Štván vinou prchá z lože svého ven
a trhá šílen z pochvy dýku,
kol sebe mává, úpí, proklíná,
až k ránu v mdlobách teprv usíná –
a proti zradě nikde líku!
32
Zas minul rok a přišel svatý Ruf –
Milotu zastih’ v loži, kmeta...
Noc byla černá, hejno sýčků, sův
Milotě pod okna se slétá.
„Pojď, zrádce, pojď!“ – A Otakar
sem kráčí zas, tak bled a stár,
hruď krvavá tak rozechvětá.
A z lože prchá opět Milota,
však klesá před ním na podlahu:
„O, zbav mne,“ úpí, „zbav mne života,
o, milosť, králi, milosť vrahu!“
A na ten křik stráž přichvátá,
však jako k zemi přiklatá
zří na Milotu v hrůze z prahu.
Ten strhaný zrak v dálku upírá,
jako když člověk v křeči skoná,
a polo klečíc tělo umírá,
jakby je stáhla zrady spona
a hrůza spoutala mu ramena –
tak Řeci vytesali z kamena
se syny v smrti Laokoona...
33
Na Lipanském poli.
Zapadlo slunce na Lipanské pláni,
zapadla česká sláva v kurhany...
Tam na návrší stařec hlavu sklání:
„O, Lipany, o, děsné Lipany!“
A nad hlavou mu černá mračna táhnoutáhnou,
však černější tou hlavou skloněnou...
A kolem pláně po krvi jen práhnou
a on se loučí s šavlí zrosenou:
„Slepého reka jediný ty odkaze,
po vlasti vrahu rubal’s hlavy, po Praze,
než spojili se vrazi s Pražany – –
O, Lipany, o, černé Lipany!
Pěknátě služba, starý, Pražanů;
chceš do poroby, strážce Lipanů?
Egyptské hrnce, krev i kuběny –
jaké to dostal bys, hleď, odměny!
34
„VšakVšak lepší dar ti, starý, uchystám:
v svém srdci teplé místečko ti dám,
pak půjde spat – zrak hořem ztrhaný –
oh – s bohem Lipany, o Lipany!“
Zalkála mračna pláčem nade plání,
zalkála nad šedivým junákem,
ten k prsům zkrvaveným hlavu sklání
a sladce spí se mu to pod mrakem.
A po návrší bujní větři pláčí
nad povražděných bratrů kurhany,
Smrť v rudé říze na trůn český kráčí –
O, Lipany, o, kleté Lipany!
35
Staroměstské náměstí.
Ty ráno vlasti palčivá,
ty staroměstský rynku,
tys vepsal písmem krvavým
v nás bědnou upomínku!
Kdo v duchu nezřel vrahů tvých,
neklesal pod jich pažbou,
když kvítí rostlo krvavé
tou drsnou tvojí dlažbou?
Ach, hlava klesla za hlavou
tam našich mučedníků,
a každý vzmach katanů vklál
i v srdce vlasti dýku.
A zvedla-li se žehnajíc
neb odpouštějíc ruka,
ret každý by ji zulíbal
a každé srdce puká...
Zas věků křídla složena –
čtu písmo dějů nových:
ach, kolik skryto bolestí
v těch několika slovích!
36
A spásy dosud nevidět,
mrak slunce ještě cloní,
a strážný anděl otčiny
na prsa hlavu kloní...
Hoj, starý lev náš dosud spí –
či věštbu dávnou splní?
Či příboj opět zavíří
a moře dějin zvlní?
A nečekáme nadarmo
ha, ve svém jařmu kletém?
Tím hloučkem škůdců nepohnemnepohnem,
a hýbali jsme světem!
37
V troskách Lichnických.
Mlčí kraj a bašta jenom stará
v šedých skalin dumném táboře,
z tmavých lesův okem smutným kárá
veselý ten blankyt nahoře.
Smutek roste po skal hřebeně,
a mým srdcem zní to v ozvěně:
Nešťastná! Zde živoří a touží
pouze po úplném zhynutí,
ale čas, ten věčnou perutí
bez lítosti dále nad ní krouží,
bez soustrasti v děsném volá klidu:
Žij a viz svou nekonečnou bídu!
Hrade starý, otče šedovlasý,
pamětníče tužeb mého mládí!
Ve tvém lůně slýchával jsem hlasy,
na něž báje lidstva struny ladí.
Nad hlavou mi sosna píseň pěla,
perlami se v trávě rosa chvěla,
dole šuměl potok zlatovlný –
a můj duch byl poesie plný!
38
Tmavým lesem vzhůru po hřebeně
bílá stezka oklikou se vine.
Což jsem kdys tam po ní neumdleně
probíhával říše keřů stinné!
V nich mně bylo jako na kolébce,
u níž dobrá matka píseň šepce,
v nich jsem cítil – čarokrásné zdání! –
mrtvé matky sladké požehnání...
A tu duše nad stromy se nesla,
jako mladý orel výš a výše,
na bystřiny v bujné touze klesla
a zas písním naslouchala tiše.
Život slavičí! O, dobo libá!
kdy se vzpomínka tvá ke mně shýbá,
když má duše v mládí své se vrací,
tělo pod nohama půdu ztrácí,
snivě těká v dálku, chví se o sny,
které dýší zamyšlené sosny,
které bublá švitorná tam říčka –
a bůh ví, proč zvlhla moje víčka...
***
39
Skály příkré, šedé skály,
nejednou jste zaplakaly,
vůkol vás kdy bouře běsná
zašlehala krajů mořem,
hrad váš kdy se s divým hořem
selanky své budil ze sna,
kalich vztyčil; hradba šedá
k vám kdy lkala: „Běda, běda!
kam zrak letí, kam jen patří,
vraždu vidí – rodných bratří...“
Skály příkré, šedé skály,
hoj, což vy jste zajásaly,
ve své kdy jste tuhé kolo
umkly rychle, umkly plaše
polo vraha, krále polo,
loupežného Matyáše!
Bouře hučí, vítěz hýří:
„Živ buď Jiří, velký Jiří!“ – –
Ticho nyní, pusto, hlucho.
Vítěz mrtev, a mé ucho
slyší jenom nářek, lkání –
bože, bože, slitování!...
Jako ze sna zvedám oko –
co to bylo? přeširokoPřeširoko
krajinka jen tichá, čistá.
Zmizel kříž i kalich Krista,
40
a jen píseň po skal lomu
z vážných chrámů, z bílých domů
letí ke mně, bouří ve mně:
„Země drahá, rodná země!
Dávno stichly kruté boje,
a kdy uschnou slzy tvoje?...“
***
Všecko hyne. Bezstarostné žití
vodopádem v hlubiny se řítí...
Nejkrásnější tužby dechem času
rozplynou se náhle, bez ohlasu;
darmo stálá úzkosť srdce křísí:
„Co jsi nyní, a čím bylos kdysi!?...
Luzné podoby a vůně květů,
ptáků píseň, moře vlny,
nekonečnosť hvězd a světů,
vše, čím věčný prostor plný,
věčnosť zničí, opět kynem –
zhynem!
Hradu při nádvoří,
osvětleném vábnou jitřní zoří,
tváře tisk jsem v porosenou trávu –
trosky, trosky, zřely pych jste, slávu,
a ve vašem obličeji siném,siném
psáno: Zhynem!...
41
Husita.
Leží starý vůdce
na skalnaté stráni,
vzpomíná a touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
o, jak sladký pocit!
vidí opět žínku –
vůdce ze sna procit...
Objímá ho vroucně,
odepíná zbroje –
hoj, což kolem jásá
družina mu z boje!
hoj, jak zvoní šavle,
hoj, jak hučí pušky:
milo bojovníku
prodlít u ženušky.
Zavřel vůdce oči –
ticho v pusté stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
42
Vzpomíná i touží –
o, jak libý pocit!
vidí švarnou bitku:
opět vůdce procit...
Pod ním koník hbitý,
kolem dobří mládci!
oj, jest utíkati
Zikmundovi zrádci!
Hle, jak římský legát
rve si šedou bradu,
s hlavou zkrvavělou
letí ku západu...
Zavřel vůdce oči –
smutno v horské stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
o, jak teskný pocit!
vidí Horu Bílou –
v slzách vůdce procit...
Po dědinách zpustlých,
kam pohledne, všudy
oblak dýmu krouží,
oheň šlehá rudý.
43
Neozve se písní
země více drahá,
netepe juž Tábor
úhlavního vraha.
Na zmučené hlavy
bojí se jen zříti –
„O, by vstáti mohli
staří Táboriti!“
Zavřel vůdce oči,
divné sny ho rmoutí,
netouží však více
v hrobě procitnouti...
44
Hle, matka!
Žebračka stojí u dveří
a ruku vztáhnout váhá –
sníh proplítá se kadeří
a ňadra polo nahá.
O, těžko říci, co ret vzlyká,
leč v tváři věta krátká,
ta chladné nitro odemyká
a v srdce bodá jako dýka:
„Hle, vaše matka!“
Vzdech vydral se mi jediný,
jí z oka slza sklouzla:
to bůh ví, v slze chudiny,chudiny
jaká to zřít je kouzla!
I chopil jsem ty ruce bědné
a lkal a šeptal z pola:
Máš dítek šiky nepřehledné
a pokyň: každé páži zvedne:
„Vlasť matka volá!“
45
Jak? vrtíš hlavou nebohá?
o, ctím to němé hoře!
Co krásných hvězd má obloha,
co skvoucích perel moře:
jen ty, matičko, nemáš dětí,
když cesta kluzká, hladká,
by zachytli tě do objetí
a svět ti mohlimohl záviděti:
„Hle, šťastná matka!“
Ti odrodilci bezděční,
již sotva tebe chápou,
ach, rouhaví a nevděční
tvou svatou lásku šlapou!
Kde písně pro tvou trpkou chvíli?
Tam sestru barkarola
a jinde duma blaží, sílí,
jen žal tvůj nikdo nerozptýlí,
když o lék volá!
A kdy ta rozvaděná mláď,
až srdci tvému bědno,
juž pozná přec, že její máť
jen objetí má jedno,
a do něho že všecky tulítulí,
v něm zmlknout že má hádka?
46
O, hana těm, před její vůlí
kdo hrdá čela nesehnuli,
o, bědná matka!
Jí vzlyk se vydral jediný
a z oka slza sklouzla:
to bůh ví, v slze chudiny
jaká to zřít je kouzla!
O, nelkej víc, juž blízko do dne,
a mráz mu neodolá,
a neodolá matce rodné
víc žádné srdce nerozhodné,
když o smír volá!
47
Král.
I.
I.
V síni pyšné na královském trůně,
v řasném rouše, v drahém hermelíně
král. Roj demantů plá na koruně,
zlaté žezlo na královském klíně.
Kolem krále zástup věrných sluhů
k nohám chýlí ponížené šíje.
A jak divá bouř z oblačných luhů
z královských úst hněvný rozkaz bije:
„Chci ho zřít a rozdrtiti bleskem:
lid mně bouří, nenávisť mu vnuká.
Buď ho pod nohy své strhnu leskem,
aneb pokoří ho strašná muka!“
Rozlétly se dvéře ve stěžeji,
mladý, slabý jinoch hrdě vchází.
Vážně k trůnu jeho kroky spějí,
vážnější je pohled doprovází.
V ruce chví se nástroj zlatostrunný,
záchvěvem se rozvlní v něm zvuky,
avšak jako žaloba hřmí v trůny
každé v strunách spočinutí ruky.
48
Hněvem v oku král mu v cestu hledí,
chmury leží na svraštělé tváři:
„Smrť i spása ve tvé odpovědi! –
mluv a haj se vládci, písničkáři!
Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi,
krev mi bouří v bezvědomém lidu;
avšak blesk můj zasáhne i v dáli –
střez se, krále vyrušiti z klidu!
Přísným trestem stíhám nepřítele,
v prachu zašlápnu ho u svých nohou;
a byť blesk měl na svém drzém čele:
královskou moc blesky nepřemohou!
Leč když vidím pokoru a sdílnosť,
povznáší ji ze všedního kouta
k slávě svatá moje neomylnosť,
jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.
Mluv!“
Zaplálo vězně oko snivé,
oheň šlehl rozechvělou myslí:
„Odpovím ti, králi, v písni dříve,
odpovím ti – pěvec neodvislý!“
Klesla ruka – struna zazvučela,
tichne král a blednou páni řadou –
jako rosa píseň rozechvěla
vonných kalíškův se myriadou.
49
Spluly tony jako v píseň matky,
jak by oblétaly dítko v klínu – –
Výkřik! stržen hlahol tonů sladký
v divý rej – to vrah pad’ v domovinu.
Jak by v chýže plamen lil se tokem,
jak by matka tiskla dítě k sobě,
jak by těšila je – vlhkým okem,
jak by v jedno ústa štkála obě.
Náhle jak by vrah se k matce hnal
s rykem, mukou,
zaburácel v strunách divý žal –
to jí vyrval drahé dítě z rukou...
Vzdech se vine z prsou ledovatých,
královo se čelo vážně mračí. –
Znova ruka tone v strunách zlatých
a se rtů se nová píseň tlačí:
„Skácen trůn a žezlo krále tíží,
sešlapáno koňmi osení...
Vrahové se víc a více blíží,
krví obětí svých zrosení.
Starý vladař skonal na bojišti;
leč jak vlastní mládě orlice
věrný národ dítko chrání, tříští
pouta královského dědice.
50
Zničen vrah a svatý mír se vrací,
mladý král už řídí zem a lid,
nadšen svolává ho k nové práci,
přísahá mu volnosť, blahobyt.
Tehdy zavzněl jásot všeho lidu,
tehdy klnul král se v pohnutí:
„Nechci,Nechci míti na okamžik klidu,
zaslechnu-li jedno vzdechnutí!“vzdechnutí!‘
Král ten žije, ne však jeho slovo,
národ volá, on však neslyší! –
Jestiť příliš nízko srdce lvovo,
a král příliš sedí ve výši.
Však byť hlavou dlel až někde v blesku,
a byť stokrát níže národ stál,
přec ho strhne z purpuru a lesku,
dřív čím byl, tím opět bude král!“ –
Jako dravec po oběti
s trůnu tyran k pěvci skočí,
lesklé dýky z pasů letí,
vztekem soptí pánův oči...
„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“
Povržlivě pěvec k vládci hledí –
„Jednou přece volnosť vládnout bude
a svou překvapí tě výpovědí!“
51
II.
II.
Den usíná a západ krví pláče.
Po moři nebes svítí opět perly.
Duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče,
v tmu noční zakopány jeho berly.
Okénkem nízkým, starou, hustou mříží
zlehounka luna v temnou kobu shlíží.
Na slámě muž. Ne více svěží kmen,
jen podťatý. A jeho líce zvadlé
se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn
jak obraz smrti jeví na zrcadle.
Na rukou řinčí těžké okovy,
že děsný lomoz vráží v tvrdé stěny,
že chví se mrtvý základ budovy –
jen na trůně zřít není ještě změny.
Ni duch se nemění a ve žaláře hrobě
jest volnějším než král v své zlaté kobě.
Jen držte pevně! Povolí-li mříže
a spoutaný lev sprostí-li se pout,
snad by se z klidu vyrušil zas kníže,
snad v rukou lidu ocit’ by se soud.
52
Snad trůn by nesnes’ potom lvího hlasu,
snad pochoval by krále ve rumu –
jen držte pevně! nebojte se času,
že zvedne pochodeň kdy rozumu...
Usnula záře na okénku –
duch jasný nedbá o světlo.
Usnulo jedno slunce venku,
v něm tisíc sluncí rozkvětlo.
Na pravdách svých se dále nese
a chrám svým tužbám zakládá
a na něj píše: „Milujme se!“
a světlem svým ho opřádá.
Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí?
Snad procit’ král a odpůrce své soudí,
snad naostřil už katanům svým meče,
snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...
V ráz vězeň na nohou a bije do dveří.
Byl sen to jen? Jak nerad uvěří!
Leč opět hluk se blíží dlouhou síní,
juž slyší hlasy, poznává je nyní –
hoj, prudce víří v žilách krev!
„Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí –
v ráz přeláme svá pouta lev
a vlhkou půdu krví ran svých skrápí.
53
Rachotem hromu dvéře vyletí
a v hrobku padá záře pochodní –
„Kde jest, kde jest? Sem v naše objetí!
Jsme opět lidmi, opět svobodni!“
A s miláčkem svým lid se zpátky žene,
jak příval šlehající do hrází.
Slyš, králi, slyš ty vlny rozbouřené –
jaké tě mučí nyní obrazy? –
Král! První vlna se stolce ho smetla,
trůn povalila, žezlo na kusy...
Nevidíš, pane, pochodní těch světla?
že král se z klidu vzbudit nemusí?
Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla.
Vzdech lidu neslyšel jsi v orgii,
však když lid v bouři provolal svá hesla,
tuť chví se, sketa, že ho zabijí.
Již sražen zástup v trůnní síni,
meč napřažen – jediné máchnutí!
Čím budeš, králi, čím jsi nyní?
V prach povalí tě lvovo dechnutí.
Máš panstvo, kde tě brání? Dráby –
Na první výstřel utekly ty baby!
V tom kvapně bledý muž před zástup skočí:
„Mně jedinému pomsta náleží!
54
On nocí žaláře mi vázal oči
a ruce spoutal těžkou otěží –
on v duši vraždil nadšení a plamen,
on vládl katem jen a řetězy,
však svobodný duch rozpoutal svých ramen –
nuž, vládce, pohleď v oči vítězi!
A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou,
tys hubil pouty volnosť, právo, lid:
buď svoboden, bys poznal také jednou,
zda větším krále chuďas může být!“ –
55
Poslední naše slovo.
Čím menší národ, tím bud větším činy!
Ať jeho krev se kouří z guillotiny,
ať jeho synů hlavy s popravišť se řítí –
oč menší národ, o to větší jeho Táboriti!
A kdyby na staletí vybili je kati,
ti v dětech svých se k mlatům opět vrátí!
Co jest nám zbraní? Česká kniha,
již století zas národ v ruce zdvihá
a nepřátelům drží před zrakem.
Tam psáno je: „Tys ubíjel nás léta,
nuž hleď a div se, že ten národ zkvétá,
že písní svou, svou vědou je zas junákem!
A píseň tu, a vědu tu chceš vyrvat jemu ještě?
Kde je ten kat a kdeže jsou ty kleště,
by vytrhaly z našich prsou srdce ryzá
a přikovaly do nich jiná, cizá?
Pryč s hněvem tvým! Co příroda ti skytla,
to chraň si dál, však nepřej si, by chytla
zas jednou hranice, a její první svity
by probudily v dětech staré Tábority!
56
Ještě jsme Slované a Slávy svojí dbáme.
Ta stará rez na poutech i ta pouta zláme –
hoj, myslíš, že se Marka Kraleviče nedočkáme?
Od Visly, Volhy po Maricu, Sávu
slovanský bílý orel zdvihá hlavu,
a nedáte-li žít nám volně, divy tvoře
se jednou octne na prapoře...
Však chcete-li žít s námi v míru,
zde jsme – a v celém světa šíru,
jestli kde přátelství a láska kvete,
nad přátelství Slovanův – většího nenajdete!
Chcem žíti s vámi jako děti sester matek,
chcem půjčit vám, když máte nedostatek,
chcem dost mít, jestli v šťastném srdce tluku
stisknem si s vámi zmozolenou ruku!
57
Otrokářům z r. 1878.
Hr, do boje! Ať zardí svět se krví,
ať krkavci se snesou do tlupy!
Poslední prapor zvedá bídák prvý,
nuž nechať země pod ním zaúpí.
Hoj, otrokáři, taste bídný meč,
však vzmachem ruky Slovan vám ho zlomí
a za svou dosud shovívavou řeč
teď promluví k vám bleskem děl a hromy.
O, Anglie, kdo smaže tvoji vinu,
jíž znesvětilas dětí památku,
těch dětí odchovaných ve tvém klínu,
těch synů padlých pro tě, pro matku.
Slyš, jak se bouří v hrobech jejich hněv,
jak vlastní syn ti, otrokářko, klne,
jak dopadají těžce na rakev
mu tvoje hříchy, křivdy nesčíslné!
Nuž jásej, Maďare, máš společnici,
jež vabí tě, ty starý chlipníku!
Však pozor! Parom zvedá hromovici
a Morana již bere za kliku.
58
Zpět, divochu, jest dosud výkupu,
však okamžik – a blýskne bohu z kyje,
a nikdo věru slzy neprolije,
jediné slzy tobě na trupu!
Vy chtěli jste – nuž ven, hoj, ven už meče,
nás nezkotíte divým nárazem;
my budem stát, ať řekami krev teče,
a pomstu dětem dáme odkazem.
Ať srdce naše proklá otrokář,
ať kola děl nám rozmačkají hlavu,
jen když nám volnosť zlíbá mrtvou tvář
a dopíše té doby dějepravu!
59
Dělníci páně.
(R. 1870.)
Hoj, chlapče, kladivo sem dej,
co nejtěžší je v dílně,
ba rameno též uvykej
na těžké rány pilně;
neb jednou doba přijde ti,
kdy padne váha na ně,
kdy svatý boj tě posvětí
též na dělníka páně.
Když já jsem ve tvých letech byl,
už znal jsem zbraní mávat,
a za cit, jejž bůh v ňadra vlil,
zřel bratry dokonávat.
Tu láska k drahé svobodě
mi vtiskla pušku k ráně,
tu žehnali nám v národě:
„Kéž dělníky jste páně!“
Zas prapor světlý zašuměl
po vlastech od Paříže;
což rád bych já tam, hochu, spěl,
však stáří krok můj víže –
60
O, nebýt stáří, dávno bych
juž přelet’ hory, pláně,
bych shrotil nepřátelův pych
a dělníkem byl páně!
Tam hvězda překrásná se zas
jak nad Betlemem chvěje,
a děcko-volnosť zrodil čas,
jež dárcům vstříc se směje.
A hle! králové z Východu
též jdou mu věnčit skráně,
hoj, jsou to vládci národů,
již dělníky jsou páně!
A krásná hvězda života
nám opět k činu kyne,
že v rumech trůnu despota
svou bázní spoután hyne...
Mně klesá páž, mně slábne hlas –
já nepůjdu víc na ně – –
však ty, můj hochu, ty buď zas,zas
dělníkem za mne páně! –
61
NAŠIM BOHATÝRŮM.
[63]
Prokopu Chocholouškovi.
Třesou orli perutěma,
blesky srší z jejich zraků,
divné zvěsti přinášejí
od Srbínů, od junáků.
Usedají na dub starý,
vzkrákorají v okamihu:
„Nesem zvěsti z dálky, z dálky,
přilétáme ode jihu.
Viděli jsme mešit báně,
slyšeli pět muezíny,
viděli jsme v krvi tonout
krvelačné Moslemíny.
Slyšeli jsme jásot raje,
pušky hřímat, handžar zvučet,
děsnou búru od Balkánu
k Carhradu a k Moskvě hučet.
[65]
Srazila se mračna dvoje,
mračno v mračno blesky vtíná –
„Allah, Allah!“ – „„Urá! Urá!““
odpovídá junačina.
Drtí se a kříží, syčí,
krvavý déšť z mračen teče –
„Svatý Savo, za Kosovo!
Víc se Turčín nevyseče!“
A zas bouře, hrom a blýskot,
divoce se Balkán chmuří:
„Urá! Urá! do Carhradu
svatý kříž vznést na cimbuří!“
***
Prokope, náš sokolíku,
neslyšels té bouře z hrobu?
Neviděls, jak záře vzchází
nad Slovanstvem od východu?
Neožila duše v Tobě,
nezplesalo srdce v hrudí,
když Tvá raja mečem sáhla
opět sobě do osudí?
66
Nezabouřils na hrob kletý,
nezalkal jsi přežalostně,
že Tě právě tehdy, tehdy
svírat musí nelítostně?
Nezachvěla se Ti ruka
toužíc dopsat svoji knihu?
Běda! záře neviděl jsi,
neslyšel jsi bouře z jihu!
Uletěls nám, sokolíku,
nedočkav se její rána,
neslyšel jsi od Balkánu
dojemné to: „Hossianah!“
Neviděl jsi Černohorce
bohatýrskou slávu množit,
nespatřil jsi Bulhařína
po věkách si zavelmožit.
Nevíš, že Tvá bědná raja
namočila handžar v krvi,
a Tvé knihy dopsala si
sama slavně oddíl prvý.
***
67
Ale co to? Hercegovci
v skalách stojí opět v hněvu?
A krev česká, slovanská krev
prapor zvedá v Sarajevu?
Jaký prapor se to vzdouvá
na junáckém městě starém?
Slovan – Slovan zvítězil to,
Prokope – hle, nad Mostarem!
A ti hoši, ta krev česká,
hle, jak každý rychle zvyká –
hej, to jsou ti odchovanci
Jiřiny a PalceříkaPalcéříka!
Taký zápal z Tvého Jihu
přinesli si – věru dolů,
že svou krví dokončili
pěknou jednu kapitolu – –
Prokope, náš sokolíku,
zdali ještě Čechy slujem?
Klatbo věčná! toho bijem,
do koho se zamilujem!...
68
Karlu Havlíčkovi.
Před šedesáti lety zachvěla se Vlasť –
zázračné dítě matka zrodilazrodila,
a na srdce když počala je klásť,
zář k okénku se dívat chodila,
a tak se zalíbil jí obličej ten smavý,
že na vždy zůstala mu kolem hlavy.
A když pak jinoch zvedl hlavu vzhůru,
zář od ní bila ve havraní chmuru,
jež neustala v kraj se Vlasti klásť.
O tehdy sladce zachvěla se Vlasť,
Čech našel srdce a byl Čechem zas,
Čech našel sebe a vědomí klas
už naše pole hojně pozlatil,
a svůj se k svému navrátil.
Jen on, jenž navracoval svoje svým,
jen on se loučil s prahem rodinným
a vzdálen Vlasti v poutech snil,
jak z pout by Vlasť svou vyprostil.
Co byly jeho duchu těžké okovy:
on – i v těch okovech byl vůdce hotový!
69
A boj, jejž doma bila Pravda s Tmou,
ten boj on řídil svojí odvahou.
A jeho podletí! – než dosnil žití sen,
než dobojoval, byl nám domučen.
Však kdyby mezi námi žil –
hoj, – věru by se jinak bil!
Což volal by: „Nekloňte chabě čel,
nedbejte zpupných nepřátel,
pryč nestatečnosť, my chcem odvahu,
pryč panský slib, pryč planou přísahu:
naše barva červená a bílá,
dědictví – jen poctivosť a síla,
varte, škůdci – my jsme Slované!“ –
Však dneska! kdyby Pravda vystrčila hlavu,
zda sami nevlekli bychom ji na popravu,
že neměli by práce její katané?...
70
Boleslavu Jablonskému.
Na rtech úsměv sladké vesny,
v srdci zápal, v duši tužby:
vzpomínáte, druzi moji,
na ty naše bohoslužby?
Vzpomínáte, jak jsme v slzách
čítali ty drahé řádky?
A ten ručej zvonil k tomu,
jak hlas dětský do pohádky.
Zmlklo ptactvo v lůžkách olšin,
ztichl větřík na haluzích,
když Tvé písně, Boleslave,
zazvučely v smavých luzích.
A jak večer uslyšel je,
zamyslil se, dumal s námi,
rozplakal se, hvězdy plakal
nad horami, nad vodami!
71
Vzpomínáte, soudruhové?
Kdež ty krásné nyní doby!
Dávno k pluhu skutečnosti
život jal nás do poroby.
Kdež ta říše plna kouzel,
kdež ty zámky, božstva, víly?
Smutně jsme se probudili
ze snů mládí – u mohyly.
Ach, co krásných ideálů
pochováno, oplakáno –
a juž nikdy, nikdy více
nesvitne nám zlaté ráno?
Nevypučí v květy rudé
v mladá srdce padlé sémě?
Nezaplesáš nad tou krásou,
země drahá, rodná země?
Nikde, nikde odpovědi!
Cizím mláď se spíjí vínem,
v prach se vrhá před nahotou
a pak spita úpí: „Zhynem!“...
72
Ne, ne, matko, nezhyneme!
Lásky jen nám zapotřebí,
a vyrveme blesky peklu
a strháme hvězdy nebi!
Udeř, pěvče, v struny hněvné,
zapěj píseň nejníž z dola,
a Tvé písni v celé vlasti
nikdo věru neodolá!
***
Boleslave, holubičko,
uvězněná v bratném sadu,
vrkající přežalostně
po své vlasti od západu;
Nemohoucí rozpjat křídla,
osušiti vlhké víčko:
jak Ti žehná sirá země,
naše česká holubičko:
„Za Tvé písně usedavé
bůh Ti zbaví čelo mráčku,
zachová Tě, abys viděl
svobodu mou, můj synáčku!“...
***
73
Jaké jsou to sladké zvuky,
jaká jsou to čárná slova,
že se srdce touhou chvěje
při nich, pěvče ze hřbitova?
Jako Tebe, kdy jsi našel
místo matky rov jen malý,
tak mne schvátil na hřbitově
smutek kdysi neskonalý.
A jak Tys pak lásku přenes’
na svou druhou matku bědnou,
tak se zdá mně, že mi matka
obživla v ní ještě jednou.
Žádejte si píseň pro ni,
a já vzpěju po mládecku;
žádejte si krve trochu,
a já dám jí krev svou všecku!
Dřív však houknu: „Nezhyneme!
Lásky jen nám zapotřebí,
a vyrveme blesky peklu
a strháme hvězdy nebi!“
74
Jaro na Závisti.
Vítězslavu Hálkovi.
Východ slunce! Z modrých vrchů
divokrásné růže planou,
sletují se slavíkové
nad krajinku milovanou.
Sletují se z dálných končin,
přinášejí hojnosť zpěvu,
jen ten slavík z Vyšehradu
neletí sem na návštěvu!
Sletují se ku pomníku,
z hrdélek jim písně vanou,
a křidélka třepotají:
„Vítězslave, na shledanou!“
A teď olše a teď břízy
sivé hlavy smutně věsí,
vlasem šumí divné dumy:
„Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“
***
75
Kvete žito u pomníku,
klásek s kláskem povídá si:
„Bývaly to radovánky,
bývaly to lepší časy!“
Zurčí potok u pomníku,
vlna s vlnou hovor vede:
„Od srdce tak k srdci struny
nikdo napnout nedovede!“
Otočil se jinoch větřík,
setřel slzy růžím planým:
„Ba tak nikdo nebude nám
na věky juž milovaným!“
***
Sivá skalka z lesa hledí,
čeká hosta po Vltavě –
mnoho se jí nastřádalo
za tu zimu v šedé hlavě.
Nepřichází! Darmo touží,
darmo nitro lítosť chvátí:
juž se tobě, skalko šedá,
nikdy host tvůj nenavrátí!
76
Na vršíku nevysokém
bez okénka chatka nízká,
truchlá cypřiš těsně u ní,
kostelíček s věží zblízka.
Někdy ptáček odpočne si
na cypřiši v divném pění –
to přináší od Závisti
sladké jarní pozdravení.
77
Kajetánu Tylovi.
Na Horách, které slunce líbá sladko,
hle nízký domek, – jizba chudičká.
V ní na kolébce dřímá nemluvňátko,
a k němu naklání se sudička.
I usmívá se dítě na kolébce
a sudička mu věštbu svoji šepce:
„Nebudeš na zlato,
mé dítě, bohato,
se v měkké lože klásti:
leč budeš bohatší –
na jmění nejsladší,
na lásku k drahé vlasti...“
A jak doznělo sudiččino slovo,
procitlo ze sna dítě šumařovo.
***
I vychoval šumař dítě si pod krovem
při houslích a při české písni,
vlasť synkovi celou zanechal domovem
a odešel daleko v tísni...
78
Po vlasti jinoch roznášel svůj zápal,
hrál, pěl a budil, v noci péro chápal
a hráze lhostejnosti bořil
a na jich troskách lásku stvořil.
I ač mu často srdce krvácelo,
vždy zvedal mužně k nové práci čelo:
„Což na jediném – lodníkově – žití,
když lodí, vlastí zmítá vlnobití!...“
***
O, velký Čechu, shledni na nás dolů
a žehnej svému lidu k těžké práci!
Vlasť plna, hle, nepravých apoštolů
a se starými nadšení se ztrácí!
O, blaze nám, tvůj duch bude-li s námi,
svobody slunce svitne nad Horami!
79
Karlu Sladkovskému.
Genius:
Co lkáš, matko, proč ti hlava k ňadru klesá,
proč tak hořem, matko, ubledlo ti líce?
Proč ti povzdech zvedá ňadro víc a více,
příroda když kolem novým jarem plesá?
Vlasť:
Ztratila jsem syna – teskná sirotina!
och, byla to duše jako žádná jiná!
Nebe, přísné nebe nejdražší mně bere –
vždyť vzalo mi srdce, jako málo které!
Ztrátou syna osiřel klín matčin měkký –
či se nebi třeba takými skvět reky?
Reky, kdož patřili chladně smrti v líce,
když letěla světem burná blýskavice,
a můj kalich, jenž byl po kraj krví nalit,
kdož tak rádi za mne vypíjeli, za lid?
Ach, byl syn to drahý! Svým a svým byl celý,
a přec nebyl svým: já s Volností ho měly!
Jak se tehdy věštbou chvěla tvoje ústa:
„Žehnám vaše dítě, nechť vám k slávě vzrůstá!
80
Bude trpět, matko, vaše nebožátko,
bude trpět mnoho, radosť mít však z toho;
zůstane vám věrno až do svého skonu,
potom jeho srdce v hruď dám milionů...“
Genius:
Pamatuji, matko. Věštba dokonána:
nebe vzalo zase bohatýra tobě,
ale krásná hvězda Karlova ti k zdobě
na koruně vzplála vedle hvězdy Jana.
Nežaluj víc, matko: na koruně tvojí
slavné hvězdy se ti mučedníků rojí,
na něž, bědná matko, zem i nebe žárlí – –
Zrodila jsi Jany, zrodila jsi Karly,
a těch srdce zlato, a těch slova plamen:
kdykoli šleh’ v národ, procit’ prve zmámen,
zjásal, na štít zvoně, sedlal dobré koně:
hoj, ten český junák, hoj, ten český vraník,
jakoby je k bojům rodil sám náš Blaník!
Každý hotov pro tě umřít na stokráte –
nemáš, matko, ráje, a máš přec své svaté!
A v tom sboru Janův, a v tom Karlů davě,
v této slavné tvojich útrap dějepravě,
dva stínové svatí stojí obejatí:
Karla Borovského – Karla Sladkovského.
81
Janu Nerudovi.
Kdo vlasti zasvětil svůj život celý,
jak neměl by se utkat s nepřátely?
Od chvíle té, co ruka péro zvedne,
zášť rozličných těch malých neusedne,
však celý muž jde k předu odhodlaně,
duch velký neleká se pout ni zbraně,
na orlích křídlech ku pravdě se nese
a v její záři lidstvu zaskvěje se. –
Tma přikryla ty nivy, druhdy květné,
a nikde písně nadšené a vzletné,
na dlouho ztichl po bouři náš kraj – –
Hoj, náhle hrstka skřivanů tu vzletla:
náš Mácha, Hálek, Heyduk, Frič a Světlá,
náš Barák s Nerudou nám nový dali Máj.
I vzkvetly zas ty nivy, neboť pěvce měly,
a národ zmlád’ a závistníci oněměli.
Hoj, brzy Janko Hovora byl Janem:
kde třeba, tepal, i pěl se skřivanem,
82
dobýval světy a spěl u vedety
a v půdu rodnou drahé sázel květy.
Tu kvítí Hřbitovní nás zvalo k žití,
a Divoký zvuk dosud slyšet zníti.
A když se z prsou našich tlačil ston,
hned byl tu lékař – jeho feuilleton. –
Nesloží křídel víc, kdo orlem: v hvězdnou –
tam říši neznámou se kosmickou vznes’ písní,
tam v oblohu sah’ tajemnou a bezdnou
a z duše české pěl, co lidstvo tísní
a blaží, vznáší až k těm hvězdným světům.
A svět si Jana přičet’ – ku poetům.
Co ještě říci jemu na oslavu? –
On, který do hvězd pozvedl až hlavu,
on jako hvězda zhaslá ještě po staletech
plát bude vnukům v nesmrtelných ducha květech
svou písní hlubokou a tklivou.
Leč Neruda náš bohdá ještě drahná léta
zůstane svojí vlasti, Slovanstva i světa
zářivou krásnou hvězdou živou.
83
Jozefu Barákovi.
Byl krásný, vonný Máj, když on svou píseň pěl.
Byl máj, když kolem něho sletěli se ptáci,
z nichž jeden po druhém juž v dálce se nám ztrácí,
v té dálce, do níž Vítězslav náš odletěl!
Snad tehdy pohled boží na něj pad’,
a utkvěv na mladistvém apoštolu,
usoudil mu, by zůstal ještě mlad’,
až mladším dávno sklesne hlava dolů.
Náš Barák nesestárnul s dobou svou,
ač v znoji zlatá zrna v půdu klad’,
by národ zajásat moh’ nad žatvou
a k bohatému zasednouti stolu;
ač slovem živým budil ospalce
a spravedlivě tepal nedbalce,
když bil se za volnosť svou „Svobodou“.
I darmo žalářem měl zlomen být
a darmo honil od práce ho vztek:
on křižáků se věru neulek’,
vždyť ozval se v něm praděd – Táborit – –
84
Tma šla mu z cesty; neboť s jeho čela
se jasná hvězda nadšení mu skvěla. –
Náš národ – ubožák! Sotva že překročil té země práh,
neustal napadati klidné dvory jeho krahuj vrah,
a nebylo snad léta od těch dob,
by nemířil mu nový Karel Velký – svatý do útrob!
Tu přišel zjevně, jindy v škrabošce
mu dával medu po trošce
a při tom dýkou do prsou ho bod’...
I v době té náš Jozef na stráži bdí za národ.
I v době té svým slovem plamenným
do srdcí hřímá bratrům zmámeným,
mláď kupí kolem sebe ze všech dálí,
a zápal vzněcuje pro ideály,
putuje vlastí, když jiní spěší k rozkoši se klásť,
a žebrá, žebrá – o lásku pro svou drahou vlasť.
O, putuj dál, Ty hetmane náš bratrský,
ozařuj dál nám cestu ducha svého paprsky,
o, mluv jen dál a slovy svými tklivými
uč svoje mladé bratry býti mladými!
85
Förchtgottovi-Tovačovskému.
Praskla struna, zasténalo srdce,
zmlkla lyra zlatá;
chladně urvala nám květy písní
ruka ledovatá.
Neurvala všecky: tlum jich kvete
na rtech lidu skvostně,
sílí, těší, když nás běda žití
stíhá nelítostně.
Vírou plní prsa, ohněm žíly,
nadšením nám duše,
a že přijde jaro – milé vlasti,
víme ve předtuše.
Co v těch drahých melodiích zvoní,
v ňadra naše vchází,
naděj staví na práh zoufalosti,
lásku na šij zkázy.
***
Na Tvém srdci, vdovo sirá,
v úsměvu Tvém sbíral síly,
v slunečnu kdy znavil křídla
jeho písní orel bílý.
86
A kdy při jich čarozvucích
plesá národ v širém davu,
Ty, jež srdce jemu dala,
nemáš koutku pro svou hlavu!
A kdy lid se písní jeho
modlí k jeho veleduchu,
pro Tvé hoře, pro Tvou bídu
nemá zraku, nemá sluchu?
Nikoli, juž osuš oči,
sečteny jsou Tvoje bědy:
slzela jsi dlouho, matko,
slzela však naposledy.
Kdo k své chudé vlasti stáli,
aby mohla slávou slynout,
nesmějí být zapomněni,
nesmějí v svých dětech zhynout.
Nechať žijou mezi námi
obletané otců stínem:
pak přijď znovu sto let smrtismrti,
a přec ještě nezahynem!