Janu Nerudovi.

Rudolf Pokorný

Janu Nerudovi.
Kdo vlasti zasvětil svůj život celý, jak neměl by se utkat s nepřátely? Od chvíle té, co ruka péro zvedne, zášť rozličných těch malých neusedne, však celý muž jde k předu odhodlaně, duch velký neleká se pout ni zbraně, na orlích křídlech ku pravdě se nese a v její záři lidstvu zaskvěje se. – Tma přikryla ty nivy, druhdy květné, a nikde písně nadšené a vzletné, na dlouho ztichl po bouři náš kraj – – Hoj, náhle hrstka skřivanů tu vzletla: náš Mácha, Hálek, Heyduk, Frič a Světlá, náš Barák s Nerudou nám nový dali Máj. I vzkvetly zas ty nivy, neboť pěvce měly, a národ zmlád’ a závistníci oněměli. Hoj, brzy Janko Hovora byl Janem: kde třeba, tepal, i pěl se skřivanem, 82 dobýval světy a spěl u vedety a v půdu rodnou drahé sázel květy. Tu kvítí Hřbitovní nás zvalo k žití, a Divoký zvuk dosud slyšet zníti. A když se z prsou našich tlačil ston, hned byl tu lékař – jeho feuilleton. – Nesloží křídel víc, kdo orlem: v hvězdnou – tam říši neznámou se kosmickou vznes’ písní, tam v oblohu sah’ tajemnou a bezdnou a z duše české pěl, co lidstvo tísní a blaží, vznáší až k těm hvězdným světům. A svět si Jana přičet’ – ku poetům. Co ještě říci jemu na oslavu? – On, který do hvězd pozvedl až hlavu, on jako hvězda zhaslá ještě po staletech plát bude vnukům v nesmrtelných ducha květech svou písní hlubokou a tklivou. Leč Neruda náš bohdá ještě drahná léta zůstane svojí vlasti, Slovanstva i světa zářivou krásnou hvězdou živou. 83

Básně v knize Vlasti a svobodě: