Zrádce.

Zrádce.
Dozuřil na Moravském poli boj, napitém krví Otakara! Zahynul zradou král a nepokoj Milotě v prsou vře a hárá. Sen klidný prchá jemu od lože a černá vina krutě velmože podobou ubitého kárá. Přichází co noc zkrvaven a bled, z ran na prsou mu krev se prýští. „Miloto,“ volá, „zabij krále hned, ne teprv zradně na bojišti. Zde hruď je má – z ní vycezená krev poteče místo slz ti na rakev, zradíš-li krále v bitvě příští...“ Pak slyší pláč a nářek sirot, žen a kletby padlých bojovníků. Štván vinou prchá z lože svého ven a trhá šílen z pochvy dýku, kol sebe mává, úpí, proklíná, až k ránu v mdlobách teprv usíná – a proti zradě nikde líku! 32 Zas minul rok a přišel svatý Ruf – Milotu zastih’ v loži, kmeta... Noc byla černá, hejno sýčků, sův Milotě pod okna se slétá. „Pojď, zrádce, pojď!“ – A Otakar sem kráčí zas, tak bled a stár, hruď krvavá tak rozechvětá. A z lože prchá opět Milota, však klesá před ním na podlahu: „O, zbav mne,“ úpí, „zbav mne života, o, milosť, králi, milosť vrahu!“ A na ten křik stráž přichvátá, však jako k zemi přiklatá zří na Milotu v hrůze z prahu. Ten strhaný zrak v dálku upírá, jako když člověk v křeči skoná, a polo klečíc tělo umírá, jakby je stáhla zrady spona a hrůza spoutala mu ramena – tak Řeci vytesali z kamena se syny v smrti Laokoona... 33