V troskách Lichnických.
Mlčí kraj a bašta jenom stará
v šedých skalin dumném táboře,
z tmavých lesův okem smutným kárá
veselý ten blankyt nahoře.
Smutek roste po skal hřebeně,
a mým srdcem zní to v ozvěně:
Nešťastná! Zde živoří a touží
pouze po úplném zhynutí,
ale čas, ten věčnou perutí
bez lítosti dále nad ní krouží,
bez soustrasti v děsném volá klidu:
Žij a viz svou nekonečnou bídu!
Hrade starý, otče šedovlasý,
pamětníče tužeb mého mládí!
Ve tvém lůně slýchával jsem hlasy,
na něž báje lidstva struny ladí.
Nad hlavou mi sosna píseň pěla,
perlami se v trávě rosa chvěla,
dole šuměl potok zlatovlný –
a můj duch byl poesie plný!
38
Tmavým lesem vzhůru po hřebeně
bílá stezka oklikou se vine.
Což jsem kdys tam po ní neumdleně
probíhával říše keřů stinné!
V nich mně bylo jako na kolébce,
u níž dobrá matka píseň šepce,
v nich jsem cítil – čarokrásné zdání! –
mrtvé matky sladké požehnání...
A tu duše nad stromy se nesla,
jako mladý orel výš a výše,
na bystřiny v bujné touze klesla
a zas písním naslouchala tiše.
Život slavičí! O, dobo libá!
kdy se vzpomínka tvá ke mně shýbá,
když má duše v mládí své se vrací,
tělo pod nohama půdu ztrácí,
snivě těká v dálku, chví se o sny,
které dýší zamyšlené sosny,
které bublá švitorná tam říčka –
a bůh ví, proč zvlhla moje víčka...
***
39
Skály příkré, šedé skály,
nejednou jste zaplakaly,
vůkol vás kdy bouře běsná
zašlehala krajů mořem,
hrad váš kdy se s divým hořem
selanky své budil ze sna,
kalich vztyčil; hradba šedá
k vám kdy lkala: „Běda, běda!
kam zrak letí, kam jen patří,
vraždu vidí – rodných bratří...“
Skály příkré, šedé skály,
hoj, což vy jste zajásaly,
ve své kdy jste tuhé kolo
umkly rychle, umkly plaše
polo vraha, krále polo,
loupežného Matyáše!
Bouře hučí, vítěz hýří:
„Živ buď Jiří, velký Jiří!“ – –
Ticho nyní, pusto, hlucho.
Vítěz mrtev, a mé ucho
slyší jenom nářek, lkání –
bože, bože, slitování!...
Jako ze sna zvedám oko –
co to bylo? přeširokoPřeširoko
krajinka jen tichá, čistá.
Zmizel kříž i kalich Krista,
40
a jen píseň po skal lomu
z vážných chrámů, z bílých domů
letí ke mně, bouří ve mně:
„Země drahá, rodná země!
Dávno stichly kruté boje,
a kdy uschnou slzy tvoje?...“
***
Všecko hyne. Bezstarostné žití
vodopádem v hlubiny se řítí...
Nejkrásnější tužby dechem času
rozplynou se náhle, bez ohlasu;
darmo stálá úzkosť srdce křísí:
„Co jsi nyní, a čím bylos kdysi!?...
Luzné podoby a vůně květů,
ptáků píseň, moře vlny,
nekonečnosť hvězd a světů,
vše, čím věčný prostor plný,
věčnosť zničí, opět kynem –
zhynem!
Hradu při nádvoří,
osvětleném vábnou jitřní zoří,
tváře tisk jsem v porosenou trávu –
trosky, trosky, zřely pych jste, slávu,
a ve vašem obličeji siném,siném
psáno: Zhynem!...
41