Poslední naše slovo.

Rudolf Pokorný

Poslední naše slovo.
Čím menší národ, tím bud větším činy! Ať jeho krev se kouří z guillotiny, ať jeho synů hlavy s popravišť se řítí – oč menší národ, o to větší jeho Táboriti! A kdyby na staletí vybili je kati, ti v dětech svých se k mlatům opět vrátí! Co jest nám zbraní? Česká kniha, již století zas národ v ruce zdvihá a nepřátelům drží před zrakem. Tam psáno je: „Tys ubíjel nás léta, nuž hleď a div se, že ten národ zkvétá, že písní svou, svou vědou je zas junákem! A píseň tu, a vědu tu chceš vyrvat jemu ještě? Kde je ten kat a kdeže jsou ty kleště, by vytrhaly z našich prsou srdce ryzá a přikovaly do nich jiná, cizá? Pryč s hněvem tvým! Co příroda ti skytla, to chraň si dál, však nepřej si, by chytla zas jednou hranice, a její první svity by probudily v dětech staré Tábority! 56 Ještě jsme Slované a Slávy svojí dbáme. Ta stará rez na poutech i ta pouta zláme – hoj, myslíš, že se Marka Kraleviče nedočkáme? Od Visly, Volhy po Maricu, Sávu slovanský bílý orel zdvihá hlavu, a nedáte-li žít nám volně, divy tvoře se jednou octne na prapoře... Však chcete-li žít s námi v míru, zde jsme – a v celém světa šíru, jestli kde přátelství a láska kvete, nad přátelství Slovanův – většího nenajdete! Chcem žíti s vámi jako děti sester matek, chcem půjčit vám, když máte nedostatek, chcem dost mít, jestli v šťastném srdce tluku stisknem si s vámi zmozolenou ruku! 57

Básně v knize Vlasti a svobodě: