Král.
I.
I.
V síni pyšné na královském trůně,
v řasném rouše, v drahém hermelíně
král. Roj demantů plá na koruně,
zlaté žezlo na královském klíně.
Kolem krále zástup věrných sluhů
k nohám chýlí ponížené šíje.
A jak divá bouř z oblačných luhů
z královských úst hněvný rozkaz bije:
„Chci ho zřít a rozdrtiti bleskem:
lid mně bouří, nenávisť mu vnuká.
Buď ho pod nohy své strhnu leskem,
aneb pokoří ho strašná muka!“
Rozlétly se dvéře ve stěžeji,
mladý, slabý jinoch hrdě vchází.
Vážně k trůnu jeho kroky spějí,
vážnější je pohled doprovází.
V ruce chví se nástroj zlatostrunný,
záchvěvem se rozvlní v něm zvuky,
avšak jako žaloba hřmí v trůny
každé v strunách spočinutí ruky.
48
Hněvem v oku král mu v cestu hledí,
chmury leží na svraštělé tváři:
„Smrť i spása ve tvé odpovědi! –
mluv a haj se vládci, písničkáři!
Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi,
krev mi bouří v bezvědomém lidu;
avšak blesk můj zasáhne i v dáli –
střez se, krále vyrušiti z klidu!
Přísným trestem stíhám nepřítele,
v prachu zašlápnu ho u svých nohou;
a byť blesk měl na svém drzém čele:
královskou moc blesky nepřemohou!
Leč když vidím pokoru a sdílnosť,
povznáší ji ze všedního kouta
k slávě svatá moje neomylnosť,
jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.
Mluv!“
Zaplálo vězně oko snivé,
oheň šlehl rozechvělou myslí:
„Odpovím ti, králi, v písni dříve,
odpovím ti – pěvec neodvislý!“
Klesla ruka – struna zazvučela,
tichne král a blednou páni řadou –
jako rosa píseň rozechvěla
vonných kalíškův se myriadou.
49
Spluly tony jako v píseň matky,
jak by oblétaly dítko v klínu – –
Výkřik! stržen hlahol tonů sladký
v divý rej – to vrah pad’ v domovinu.
Jak by v chýže plamen lil se tokem,
jak by matka tiskla dítě k sobě,
jak by těšila je – vlhkým okem,
jak by v jedno ústa štkála obě.
Náhle jak by vrah se k matce hnal
s rykem, mukou,
zaburácel v strunách divý žal –
to jí vyrval drahé dítě z rukou...
Vzdech se vine z prsou ledovatých,
královo se čelo vážně mračí. –
Znova ruka tone v strunách zlatých
a se rtů se nová píseň tlačí:
„Skácen trůn a žezlo krále tíží,
sešlapáno koňmi osení...
Vrahové se víc a více blíží,
krví obětí svých zrosení.
Starý vladař skonal na bojišti;
leč jak vlastní mládě orlice
věrný národ dítko chrání, tříští
pouta královského dědice.
50
Zničen vrah a svatý mír se vrací,
mladý král už řídí zem a lid,
nadšen svolává ho k nové práci,
přísahá mu volnosť, blahobyt.
Tehdy zavzněl jásot všeho lidu,
tehdy klnul král se v pohnutí:
„Nechci,Nechci míti na okamžik klidu,
zaslechnu-li jedno vzdechnutí!“vzdechnutí!‘
Král ten žije, ne však jeho slovo,
národ volá, on však neslyší! –
Jestiť příliš nízko srdce lvovo,
a král příliš sedí ve výši.
Však byť hlavou dlel až někde v blesku,
a byť stokrát níže národ stál,
přec ho strhne z purpuru a lesku,
dřív čím byl, tím opět bude král!“ –
Jako dravec po oběti
s trůnu tyran k pěvci skočí,
lesklé dýky z pasů letí,
vztekem soptí pánův oči...
„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“
Povržlivě pěvec k vládci hledí –
„Jednou přece volnosť vládnout bude
a svou překvapí tě výpovědí!“
51
II.
II.
Den usíná a západ krví pláče.
Po moři nebes svítí opět perly.
Duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče,
v tmu noční zakopány jeho berly.
Okénkem nízkým, starou, hustou mříží
zlehounka luna v temnou kobu shlíží.
Na slámě muž. Ne více svěží kmen,
jen podťatý. A jeho líce zvadlé
se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn
jak obraz smrti jeví na zrcadle.
Na rukou řinčí těžké okovy,
že děsný lomoz vráží v tvrdé stěny,
že chví se mrtvý základ budovy –
jen na trůně zřít není ještě změny.
Ni duch se nemění a ve žaláře hrobě
jest volnějším než král v své zlaté kobě.
Jen držte pevně! Povolí-li mříže
a spoutaný lev sprostí-li se pout,
snad by se z klidu vyrušil zas kníže,
snad v rukou lidu ocit’ by se soud.
52
Snad trůn by nesnes’ potom lvího hlasu,
snad pochoval by krále ve rumu –
jen držte pevně! nebojte se času,
že zvedne pochodeň kdy rozumu...
Usnula záře na okénku –
duch jasný nedbá o světlo.
Usnulo jedno slunce venku,
v něm tisíc sluncí rozkvětlo.
Na pravdách svých se dále nese
a chrám svým tužbám zakládá
a na něj píše: „Milujme se!“
a světlem svým ho opřádá.
Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí?
Snad procit’ král a odpůrce své soudí,
snad naostřil už katanům svým meče,
snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...
V ráz vězeň na nohou a bije do dveří.
Byl sen to jen? Jak nerad uvěří!
Leč opět hluk se blíží dlouhou síní,
juž slyší hlasy, poznává je nyní –
hoj, prudce víří v žilách krev!
„Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí –
v ráz přeláme svá pouta lev
a vlhkou půdu krví ran svých skrápí.
53
Rachotem hromu dvéře vyletí
a v hrobku padá záře pochodní –
„Kde jest, kde jest? Sem v naše objetí!
Jsme opět lidmi, opět svobodni!“
A s miláčkem svým lid se zpátky žene,
jak příval šlehající do hrází.
Slyš, králi, slyš ty vlny rozbouřené –
jaké tě mučí nyní obrazy? –
Král! První vlna se stolce ho smetla,
trůn povalila, žezlo na kusy...
Nevidíš, pane, pochodní těch světla?
že král se z klidu vzbudit nemusí?
Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla.
Vzdech lidu neslyšel jsi v orgii,
však když lid v bouři provolal svá hesla,
tuť chví se, sketa, že ho zabijí.
Již sražen zástup v trůnní síni,
meč napřažen – jediné máchnutí!
Čím budeš, králi, čím jsi nyní?
V prach povalí tě lvovo dechnutí.
Máš panstvo, kde tě brání? Dráby –
Na první výstřel utekly ty baby!
V tom kvapně bledý muž před zástup skočí:
„Mně jedinému pomsta náleží!
54
On nocí žaláře mi vázal oči
a ruce spoutal těžkou otěží –
on v duši vraždil nadšení a plamen,
on vládl katem jen a řetězy,
však svobodný duch rozpoutal svých ramen –
nuž, vládce, pohleď v oči vítězi!
A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou,
tys hubil pouty volnosť, právo, lid:
buď svoboden, bys poznal také jednou,
zda větším krále chuďas může být!“ –
55