Kajetánu Tylovi.

Kajetánu Tylovi.
Na Horách, které slunce líbá sladko, hle nízký domek, – jizba chudičká. V ní na kolébce dřímá nemluvňátko, a k němu naklání se sudička. I usmívá se dítě na kolébce a sudička mu věštbu svoji šepce: „Nebudeš na zlato, mé dítě, bohato, se v měkké lože klásti: leč budeš bohatší – na jmění nejsladší, na lásku k drahé vlasti...“ A jak doznělo sudiččino slovo, procitlo ze sna dítě šumařovo. ***
I vychoval šumař dítě si pod krovem při houslích a při české písni, vlasť synkovi celou zanechal domovem a odešel daleko v tísni... 78 Po vlasti jinoch roznášel svůj zápal, hrál, pěl a budil, v noci péro chápal a hráze lhostejnosti bořil a na jich troskách lásku stvořil. I ač mu často srdce krvácelo, vždy zvedal mužně k nové práci čelo: „Což na jediném – lodníkově – žití, když lodí, vlastí zmítá vlnobití!...“ ***
O, velký Čechu, shledni na nás dolů a žehnej svému lidu k těžké práci! Vlasť plna, hle, nepravých apoštolů a se starými nadšení se ztrácí! O, blaze nám, tvůj duch bude-li s námi, svobody slunce svitne nad Horami! 79