Hle, matka!

Hle, matka!
Žebračka stojí u dveří a ruku vztáhnout váhá – sníh proplítá se kadeří a ňadra polo nahá. O, těžko říci, co ret vzlyká, leč v tváři věta krátká, ta chladné nitro odemyká a v srdce bodá jako dýka: „Hle, vaše matka!“ Vzdech vydral se mi jediný, jí z oka slza sklouzla: to bůh ví, v slze chudiny,chudiny jaká to zřít je kouzla! I chopil jsem ty ruce bědné a lkal a šeptal z pola: Máš dítek šiky nepřehledné a pokyň: každé páži zvedne: „Vlasť matka volá!“ 45 Jak? vrtíš hlavou nebohá? o, ctím to němé hoře! Co krásných hvězd má obloha, co skvoucích perel moře: jen ty, matičko, nemáš dětí, když cesta kluzká, hladká, by zachytli tě do objetí a svět ti mohlimohl záviděti: „Hle, šťastná matka!“ Ti odrodilci bezděční, již sotva tebe chápou, ach, rouhaví a nevděční tvou svatou lásku šlapou! Kde písně pro tvou trpkou chvíli? Tam sestru barkarola a jinde duma blaží, sílí, jen žal tvůj nikdo nerozptýlí, když o lék volá! A kdy ta rozvaděná mláď, až srdci tvému bědno, juž pozná přec, že její máť jen objetí má jedno, a do něho že všecky tulítulí, v něm zmlknout že má hádka? 46 O, hana těm, před její vůlí kdo hrdá čela nesehnuli, o, bědná matka! Jí vzlyk se vydral jediný a z oka slza sklouzla: to bůh ví, v slze chudiny jaká to zřít je kouzla! O, nelkej víc, juž blízko do dne, a mráz mu neodolá, a neodolá matce rodné víc žádné srdce nerozhodné, když o smír volá! 47