Jaro na Závisti.

Jaro na Závisti. Vítězslavu Hálkovi.
Východ slunce! Z modrých vrchů divokrásné růže planou, sletují se slavíkové nad krajinku milovanou. Sletují se z dálných končin, přinášejí hojnosť zpěvu, jen ten slavík z Vyšehradu neletí sem na návštěvu! Sletují se ku pomníku, z hrdélek jim písně vanou, a křidélka třepotají: „Vítězslave, na shledanou!“ A teď olše a teď břízy sivé hlavy smutně věsí, vlasem šumí divné dumy: „Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“ ***
75 Kvete žito u pomníku, klásek s kláskem povídá si: „Bývaly to radovánky, bývaly to lepší časy!“ Zurčí potok u pomníku, vlna s vlnou hovor vede: „Od srdce tak k srdci struny nikdo napnout nedovede!“ Otočil se jinoch větřík, setřel slzy růžím planým: „Ba tak nikdo nebude nám na věky juž milovaným!“ ***
Sivá skalka z lesa hledí, čeká hosta po Vltavě – mnoho se jí nastřádalo za tu zimu v šedé hlavě. Nepřichází! Darmo touží, darmo nitro lítosť chvátí: juž se tobě, skalko šedá, nikdy host tvůj nenavrátí! 76 Na vršíku nevysokém bez okénka chatka nízká, truchlá cypřiš těsně u ní, kostelíček s věží zblízka. Někdy ptáček odpočne si na cypřiši v divném pění – to přináší od Závisti sladké jarní pozdravení. 77