Východ slunce! Z modrých vrchů
divokrásné růže planou,
sletují se slavíkové
nad krajinku milovanou.
Sletují se z dálných končin,
přinášejí hojnosť zpěvu,
jen ten slavík z Vyšehradu
neletí sem na návštěvu!
Sletují se ku pomníku,
z hrdélek jim písně vanou,
a křidélka třepotají:
„Vítězslave, na shledanou!“
A teď olše a teď břízy
sivé hlavy smutně věsí,
vlasem šumí divné dumy:
„Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“
Kvete žito u pomníku,
klásek s kláskem povídá si:
„Bývaly to radovánky,
bývaly to lepší časy!“
Zurčí potok u pomníku,
vlna s vlnou hovor vede:
„Od srdce tak k srdci struny
nikdo napnout nedovede!“
Otočil se jinoch větřík,
setřel slzy růžím planým:
„Ba tak nikdo nebude nám
na věky juž milovaným!“
Sivá skalka z lesa hledí,
čeká hosta po Vltavě –
mnoho se jí nastřádalo
za tu zimu v šedé hlavě.
Nepřichází! Darmo touží,
darmo nitro lítosť chvátí:
juž se tobě, skalko šedá,
nikdy host tvůj nenavrátí!
Na vršíku nevysokém
bez okénka chatka nízká,
truchlá cypřiš těsně u ní,
kostelíček s věží zblízka.
Někdy ptáček odpočne si
na cypřiši v divném pění –
to přináší od Závisti
sladké jarní pozdravení.