Boleslavu Jablonskému.

Boleslavu Jablonskému.
Na rtech úsměv sladké vesny, v srdci zápal, v duši tužby: vzpomínáte, druzi moji, na ty naše bohoslužby? Vzpomínáte, jak jsme v slzách čítali ty drahé řádky? A ten ručej zvonil k tomu, jak hlas dětský do pohádky. Zmlklo ptactvo v lůžkách olšin, ztichl větřík na haluzích, když Tvé písně, Boleslave, zazvučely v smavých luzích. A jak večer uslyšel je, zamyslil se, dumal s námi, rozplakal se, hvězdy plakal nad horami, nad vodami! 71 Vzpomínáte, soudruhové? Kdež ty krásné nyní doby! Dávno k pluhu skutečnosti život jal nás do poroby. Kdež ta říše plna kouzel, kdež ty zámky, božstva, víly? Smutně jsme se probudili ze snů mládí – u mohyly. Ach, co krásných ideálů pochováno, oplakáno – a juž nikdy, nikdy více nesvitne nám zlaté ráno? Nevypučí v květy rudé v mladá srdce padlé sémě? Nezaplesáš nad tou krásou, země drahá, rodná země? Nikde, nikde odpovědi! Cizím mláď se spíjí vínem, v prach se vrhá před nahotou a pak spita úpí: „Zhynem!“... 72 Ne, ne, matko, nezhyneme! Lásky jen nám zapotřebí, a vyrveme blesky peklu a strháme hvězdy nebi! Udeř, pěvče, v struny hněvné, zapěj píseň nejníž z dola, a Tvé písni v celé vlasti nikdo věru neodolá! ***
Boleslave, holubičko, uvězněná v bratném sadu, vrkající přežalostně po své vlasti od západu; Nemohoucí rozpjat křídla, osušiti vlhké víčko: jak Ti žehná sirá země, naše česká holubičko: „Za Tvé písně usedavé bůh Ti zbaví čelo mráčku, zachová Tě, abys viděl svobodu mou, můj synáčku!“... ***
73 Jaké jsou to sladké zvuky, jaká jsou to čárná slova, že se srdce touhou chvěje při nich, pěvče ze hřbitova? Jako Tebe, kdy jsi našel místo matky rov jen malý, tak mne schvátil na hřbitově smutek kdysi neskonalý. A jak Tys pak lásku přenes’ na svou druhou matku bědnou, tak se zdá mně, že mi matka obživla v ní ještě jednou. Žádejte si píseň pro ni, a já vzpěju po mládecku; žádejte si krve trochu, a já dám jí krev svou všecku! Dřív však houknu: „Nezhyneme! Lásky jen nám zapotřebí, a vyrveme blesky peklu a strháme hvězdy nebi!“ 74