Förchtgottovi-Tovačovskému.

Förchtgottovi-Tovačovskému.
Praskla struna, zasténalo srdce, zmlkla lyra zlatá; chladně urvala nám květy písní ruka ledovatá. Neurvala všecky: tlum jich kvete na rtech lidu skvostně, sílí, těší, když nás běda žití stíhá nelítostně. Vírou plní prsa, ohněm žíly, nadšením nám duše, a že přijde jaro – milé vlasti, víme ve předtuše. Co v těch drahých melodiích zvoní, v ňadra naše vchází, naděj staví na práh zoufalosti, lásku na šij zkázy. ***
Na Tvém srdci, vdovo sirá, v úsměvu Tvém sbíral síly, v slunečnu kdy znavil křídla jeho písní orel bílý. 86 A kdy při jich čarozvucích plesá národ v širém davu, Ty, jež srdce jemu dala, nemáš koutku pro svou hlavu! A kdy lid se písní jeho modlí k jeho veleduchu, pro Tvé hoře, pro Tvou bídu nemá zraku, nemá sluchu? Nikoli, juž osuš oči, sečteny jsou Tvoje bědy: slzela jsi dlouho, matko, slzela však naposledy. Kdo k své chudé vlasti stáli, aby mohla slávou slynout, nesmějí být zapomněni, nesmějí v svých dětech zhynout. Nechať žijou mezi námi obletané otců stínem: pak přijď znovu sto let smrtismrti, a přec ještě nezahynem!