Karlu Havlíčkovi.

Rudolf Pokorný

Karlu Havlíčkovi.
Před šedesáti lety zachvěla se Vlasť – zázračné dítě matka zrodilazrodila, a na srdce když počala je klásť, zář k okénku se dívat chodila, a tak se zalíbil jí obličej ten smavý, že na vždy zůstala mu kolem hlavy. A když pak jinoch zvedl hlavu vzhůru, zář od ní bila ve havraní chmuru, jež neustala v kraj se Vlasti klásť. O tehdy sladce zachvěla se Vlasť, Čech našel srdce a byl Čechem zas, Čech našel sebe a vědomí klas už naše pole hojně pozlatil, a svůj se k svému navrátil. Jen on, jenž navracoval svoje svým, jen on se loučil s prahem rodinným a vzdálen Vlasti v poutech snil, jak z pout by Vlasť svou vyprostil. Co byly jeho duchu těžké okovy: on – i v těch okovech byl vůdce hotový! 69 A boj, jejž doma bila Pravda s Tmou, ten boj on řídil svojí odvahou. A jeho podletí! – než dosnil žití sen, než dobojoval, byl nám domučen. Však kdyby mezi námi žil – hoj, – věru by se jinak bil! Což volal by: „Nekloňte chabě čel, nedbejte zpupných nepřátel, pryč nestatečnosť, my chcem odvahu, pryč panský slib, pryč planou přísahu: naše barva červená a bílá, dědictví – jen poctivosť a síla, varte, škůdci – my jsme Slované!“ – Však dneska! kdyby Pravda vystrčila hlavu, zda sami nevlekli bychom ji na popravu, že neměli by práce její katané?... 70