Karlu Havlíčkovi.
Před šedesáti lety zachvěla se Vlasť –
zázračné dítě matka zrodilazrodila,
a na srdce když počala je klásť,
zář k okénku se dívat chodila,
a tak se zalíbil jí obličej ten smavý,
že na vždy zůstala mu kolem hlavy.
A když pak jinoch zvedl hlavu vzhůru,
zář od ní bila ve havraní chmuru,
jež neustala v kraj se Vlasti klásť.
O tehdy sladce zachvěla se Vlasť,
Čech našel srdce a byl Čechem zas,
Čech našel sebe a vědomí klas
už naše pole hojně pozlatil,
a svůj se k svému navrátil.
Jen on, jenž navracoval svoje svým,
jen on se loučil s prahem rodinným
a vzdálen Vlasti v poutech snil,
jak z pout by Vlasť svou vyprostil.
Co byly jeho duchu těžké okovy:
on – i v těch okovech byl vůdce hotový!
69
A boj, jejž doma bila Pravda s Tmou,
ten boj on řídil svojí odvahou.
A jeho podletí! – než dosnil žití sen,
než dobojoval, byl nám domučen.
Však kdyby mezi námi žil –
hoj, – věru by se jinak bil!
Což volal by: „Nekloňte chabě čel,
nedbejte zpupných nepřátel,
pryč nestatečnosť, my chcem odvahu,
pryč panský slib, pryč planou přísahu:
naše barva červená a bílá,
dědictví – jen poctivosť a síla,
varte, škůdci – my jsme Slované!“ –
Však dneska! kdyby Pravda vystrčila hlavu,
zda sami nevlekli bychom ji na popravu,
že neměli by práce její katané?...
70