Karlu Sladkovskému.

Karlu Sladkovskému.
Genius: Co lkáš, matko, proč ti hlava k ňadru klesá, proč tak hořem, matko, ubledlo ti líce? Proč ti povzdech zvedá ňadro víc a více, příroda když kolem novým jarem plesá? Vlasť: Ztratila jsem syna – teskná sirotina! och, byla to duše jako žádná jiná! Nebe, přísné nebe nejdražší mně bere – vždyť vzalo mi srdce, jako málo které! Ztrátou syna osiřel klín matčin měkký – či se nebi třeba takými skvět reky? Reky, kdož patřili chladně smrti v líce, když letěla světem burná blýskavice, a můj kalich, jenž byl po kraj krví nalit, kdož tak rádi za mne vypíjeli, za lid? Ach, byl syn to drahý! Svým a svým byl celý, a přec nebyl svým: já s Volností ho měly! Jak se tehdy věštbou chvěla tvoje ústa: „Žehnám vaše dítě, nechť vám k slávě vzrůstá! 80 Bude trpět, matko, vaše nebožátko, bude trpět mnoho, radosť mít však z toho; zůstane vám věrno až do svého skonu, potom jeho srdce v hruď dám milionů...“ Genius: Pamatuji, matko. Věštba dokonána: nebe vzalo zase bohatýra tobě, ale krásná hvězda Karlova ti k zdobě na koruně vzplála vedle hvězdy Jana. Nežaluj víc, matko: na koruně tvojí slavné hvězdy se ti mučedníků rojí, na něž, bědná matko, zem i nebe žárlí – – Zrodila jsi Jany, zrodila jsi Karly, a těch srdce zlato, a těch slova plamen: kdykoli šleh’ v národ, procit’ prve zmámen, zjásal, na štít zvoně, sedlal dobré koně: hoj, ten český junák, hoj, ten český vraník, jakoby je k bojům rodil sám náš Blaník! Každý hotov pro tě umřít na stokráte – nemáš, matko, ráje, a máš přec své svaté! A v tom sboru Janův, a v tom Karlů davě, v této slavné tvojich útrap dějepravě, dva stínové svatí stojí obejatí: Karla Borovského – Karla Sladkovského. 81