Karlu Sladkovskému.
Genius:
Co lkáš, matko, proč ti hlava k ňadru klesá,
proč tak hořem, matko, ubledlo ti líce?
Proč ti povzdech zvedá ňadro víc a více,
příroda když kolem novým jarem plesá?
Vlasť:
Ztratila jsem syna – teskná sirotina!
och, byla to duše jako žádná jiná!
Nebe, přísné nebe nejdražší mně bere –
vždyť vzalo mi srdce, jako málo které!
Ztrátou syna osiřel klín matčin měkký –
či se nebi třeba takými skvět reky?
Reky, kdož patřili chladně smrti v líce,
když letěla světem burná blýskavice,
a můj kalich, jenž byl po kraj krví nalit,
kdož tak rádi za mne vypíjeli, za lid?
Ach, byl syn to drahý! Svým a svým byl celý,
a přec nebyl svým: já s Volností ho měly!
Jak se tehdy věštbou chvěla tvoje ústa:
„Žehnám vaše dítě, nechť vám k slávě vzrůstá!
80
Bude trpět, matko, vaše nebožátko,
bude trpět mnoho, radosť mít však z toho;
zůstane vám věrno až do svého skonu,
potom jeho srdce v hruď dám milionů...“
Genius:
Pamatuji, matko. Věštba dokonána:
nebe vzalo zase bohatýra tobě,
ale krásná hvězda Karlova ti k zdobě
na koruně vzplála vedle hvězdy Jana.
Nežaluj víc, matko: na koruně tvojí
slavné hvězdy se ti mučedníků rojí,
na něž, bědná matko, zem i nebe žárlí – –
Zrodila jsi Jany, zrodila jsi Karly,
a těch srdce zlato, a těch slova plamen:
kdykoli šleh’ v národ, procit’ prve zmámen,
zjásal, na štít zvoně, sedlal dobré koně:
hoj, ten český junák, hoj, ten český vraník,
jakoby je k bojům rodil sám náš Blaník!
Každý hotov pro tě umřít na stokráte –
nemáš, matko, ráje, a máš přec své svaté!
A v tom sboru Janův, a v tom Karlů davě,
v této slavné tvojich útrap dějepravě,
dva stínové svatí stojí obejatí:
Karla Borovského – Karla Sladkovského.
81