Husita.

Husita.
Leží starý vůdce na skalnaté stráni, vzpomíná a touží v hrobě bez ustání. Vzpomíná i touží – o, jak sladký pocit! vidí opět žínku – vůdce ze sna procit... Objímá ho vroucně, odepíná zbroje – hoj, což kolem jásá družina mu z boje! hoj, jak zvoní šavle, hoj, jak hučí pušky: milo bojovníku prodlít u ženušky. Zavřel vůdce oči – ticho v pusté stráni; vzpomíná zas, touží v hrobě bez ustání. 42 Vzpomíná i touží – o, jak libý pocit! vidí švarnou bitku: opět vůdce procit... Pod ním koník hbitý, kolem dobří mládci! oj, jest utíkati Zikmundovi zrádci! Hle, jak římský legát rve si šedou bradu, s hlavou zkrvavělou letí ku západu... Zavřel vůdce oči – smutno v horské stráni; vzpomíná zas, touží v hrobě bez ustání. Vzpomíná i touží – o, jak teskný pocit! vidí Horu Bílou – v slzách vůdce procit... Po dědinách zpustlých, kam pohledne, všudy oblak dýmu krouží, oheň šlehá rudý. 43 Neozve se písní země více drahá, netepe juž Tábor úhlavního vraha. Na zmučené hlavy bojí se jen zříti – „O, by vstáti mohli staří Táboriti!“ Zavřel vůdce oči, divné sny ho rmoutí, netouží však více v hrobě procitnouti... 44