Kajetánu Tylovi.
Na Horách, které slunce líbá sladko,
hle nízký domek, – jizba chudičká.
V ní na kolébce dřímá nemluvňátko,
a k němu naklání se sudička.
I usmívá se dítě na kolébce
a sudička mu věštbu svoji šepce:
„Nebudeš na zlato,
mé dítě, bohato,
se v měkké lože klásti:
leč budeš bohatší –
na jmění nejsladší,
na lásku k drahé vlasti...“
A jak doznělo sudiččino slovo,
procitlo ze sna dítě šumařovo.
***
I vychoval šumař dítě si pod krovem
při houslích a při české písni,
vlasť synkovi celou zanechal domovem
a odešel daleko v tísni...
78
Po vlasti jinoch roznášel svůj zápal,
hrál, pěl a budil, v noci péro chápal
a hráze lhostejnosti bořil
a na jich troskách lásku stvořil.
I ač mu často srdce krvácelo,
vždy zvedal mužně k nové práci čelo:
„Což na jediném – lodníkově – žití,
když lodí, vlastí zmítá vlnobití!...“
***
O, velký Čechu, shledni na nás dolů
a žehnej svému lidu k těžké práci!
Vlasť plna, hle, nepravých apoštolů
a se starými nadšení se ztrácí!
O, blaze nám, tvůj duch bude-li s námi,
svobody slunce svitne nad Horami!
79