Zrádce.
Dozuřil na Moravském poli boj,
napitém krví Otakara!
Zahynul zradou král a nepokoj
Milotě v prsou vře a hárá.
Sen klidný prchá jemu od lože
a černá vina krutě velmože
podobou ubitého kárá.
Přichází co noc zkrvaven a bled,
z ran na prsou mu krev se prýští.
„Miloto,“ volá, „zabij krále hned,
ne teprv zradně na bojišti.
Zde hruď je má – z ní vycezená krev
poteče místo slz ti na rakev,
zradíš-li krále v bitvě příští...“
Pak slyší pláč a nářek sirot, žen
a kletby padlých bojovníků.
Štván vinou prchá z lože svého ven
a trhá šílen z pochvy dýku,
kol sebe mává, úpí, proklíná,
až k ránu v mdlobách teprv usíná –
a proti zradě nikde líku!
32
Zas minul rok a přišel svatý Ruf –
Milotu zastih’ v loži, kmeta...
Noc byla černá, hejno sýčků, sův
Milotě pod okna se slétá.
„Pojď, zrádce, pojď!“ – A Otakar
sem kráčí zas, tak bled a stár,
hruď krvavá tak rozechvětá.
A z lože prchá opět Milota,
však klesá před ním na podlahu:
„O, zbav mne,“ úpí, „zbav mne života,
o, milosť, králi, milosť vrahu!“
A na ten křik stráž přichvátá,
však jako k zemi přiklatá
zří na Milotu v hrůze z prahu.
Ten strhaný zrak v dálku upírá,
jako když člověk v křeči skoná,
a polo klečíc tělo umírá,
jakby je stáhla zrady spona
a hrůza spoutala mu ramena –
tak Řeci vytesali z kamena
se syny v smrti Laokoona...
33